Job 20–21

Odpovídaje pak Zofar Naamatský, řekl:

Z příčiny té myšlení má k odpovídání tobě nutí mne, a to abych rychle učinil,

Že kárání k zahanbení svému slyším, pročež duch můj osvícený nutí mne, aťbych odpovídal.

Zdaž nevíš o tom, že od věků, a jakž postavil Bůh člověka na zemi,

Plésání bezbožných krátké jest, a veselí pokrytce jen na chvílku?

Byť pak vstoupila až k nebi pýcha jeho, a hlava jeho oblaku by se dotkla,

Však jako lejno jeho na věky zahyne. Ti, kteříž jej vídali, řeknou: Kam se poděl?

Jako sen pomine, aniž ho naleznou; nebo uteče jako vidění noční.

Oko, kteréž ho vídalo, již ho nikdy neuzří, aniž více patřiti bude na něj místo jeho.

Synové jeho budou přízně u nuzných hledati, a ruce jeho musejí zase vraceti loupež svou.

Kosti jeho naplněny jsou hříchy mladosti jeho, a s ním v prachu lehnou.

A ačkoli zlost sladne v ústech jeho, a chová ji pod jazykem svým;

Kochá se v ní, a nepouští jí, ale zdržuje ji u prostřed dásní svých:

Však pokrm ten ve střevách jeho promění se; bude jako žluč hadů nejlítějších u vnitřnostech jeho.

Zboží nahltané vyvrátí, z břicha jeho Bůh silný je vyžene.

Jed hadů lítých ssáti bude, zabije ho jazyk ještěrčí.

Neuzří pramenů potoků a řek medu a másla.

Navrátí úsilé cizí, a nezažive ho, vedlé nátisku svého rozličného; nebude na ně vesel.

Nebo utiskal a opouštěl nuzné, dům zloupil a nestavěl ho.

Pročež nesezná nic pokojného v životě svém, aniž které nejrozkošnější své věci bude moci zachovati.

Nic mu nepozůstane z pokrmu jeho, tak že nebude míti, čím by se troštoval.

Byť pak i dovršena byla hojnost jeho, ssoužení míti bude; každá ruka trapiče oboří se na něj.

By měl čím naplniti břicho své, dopustí na něj Bůh prchlivost hněvu svého, kterouž na něj dštíti bude i na pokrm jeho.

Když utíkati bude před zbrojí železnou, prostřelí ho lučiště ocelivé.

Střela vyňata bude z toulu a vystřelena, nadto meč pronikne žluč jeho; a když odcházeti bude, přikvačí jej hrůzy.

Všeliká neštěstí jsou polečena v skrýších jeho, zžíře jej oheň nerozdmýchaný, zle se povede i pozůstalému v stanu jeho.

Odkryjí nebesa nepravost jeho, a země povstane proti němu.

Rozptýlena bude úroda domu jeho, rozplyne se v den hněvu jeho.

Tenť jest podíl člověka bezbožného od Boha, to, pravím, dědictví vyrčené jemu od Boha silného.

A odpovídaje Job, řekl:

Poslouchejte pilně řeči mé, a bude mi to za potěšení od vás.

Postrpte mne, abych i já mluvil, a když odmluvím, posmívejž se.

Zdaliž já před člověkem naříkám? A poněvadž jest proč, jakž nemá býti ssoužen duch můj?

Pohleďte na mne, a užasněte se, a položte prst na ústa.

Ano já sám, když rozvažuji své bídy, tedy se děsím, a spopadá tělo mé hrůza.

Proč bezbožní živi jsou, k věku starému přicházejí, též i bohatnou?

Símě jejich stálé jest před oblíčejem jejich s nimi, a rodina jejich před očima jejich.

Domové jejich bezpečni jsou před strachem, aniž metla Boží na nich.

Býk jejich připouštín bývá, ale ne na prázdno; kráva jejich rodí, a nepotracuje plodu.

Vypouštějí jako stádo maličké své, a synové jejich poskakují.

Povyšují hlasu při bubnu a harfě, a veselí se k zvuku muziky.

Tráví v štěstí dny své, a v okamžení do hrobu sstupují.

Kteříž říkají Bohu silnému: Odejdi od nás, nebo známosti cest tvých neoblibujeme.

Kdo jest Všemohoucí, abychom sloužili jemu? A jaký toho zisk, že bychom se modlili jemu?

Ale pohleď, že není v moci jejich štěstí jejich, pročež rada bezbožných vzdálena jest ode mne.

Často-liž svíce bezbožných hasne? Přichází-liž na ně bída jejich? Poděluje-liž je bolestmi Bůh v hněvě svém?

Bývají-liž jako plevy před větrem, a jako drtiny, kteréž zachvacuje vicher?

Odkládá-liž Bůh synům bezbožníka nepravost jeho? Odplacuje-liž jemu tak, aby to znáti mohl,

A aby viděly oči jeho neštěstí jeho, a prchlivost Všemohoucího že by pil?

O dům pak jeho po něm jaká jest péče jeho, když počet měsíců jeho bude umenšen?

Zdali Boha silného kdo učiti bude umění, kterýž sám vysokosti soudí?

Tento umírá v síle dokonalosti své, všelijak bezpečný a pokojný.

Prsy jeho plné jsou mléka, a mozk kostí jeho svlažován bývá.

Jiný pak umírá v hořkosti ducha, kterýž nikdy nejídal s potěšením.

Jednostejně v prachu lehnou, a červy se rozlezou.

Aj, známť myšlení vaše, a chytrosti, kteréž proti mně neprávě vymýšlíte.

Nebo pravíte: Kde jest dům urozeného? A kde stánek příbytků bezbožných?

Což jste se netázali jdoucích cestou? Zkušení-liž aspoň jejich nepovolíte,

Že v den neštěstí ochranu mívá bezbožný, v den, pravím, rozhněvání přistřín bývá?

Kdo jemu oznámí zjevně cestu jeho? Aneb za to, co činil, kdo jemu odplatí?

A však i on k hrobu vyprovozen bude, a tam zůstane.

Sladnou jemu hrudy údolí, nadto za sebou všecky lidi táhne, těch pak, kteříž ho předešli, není počtu.

Hle, jak vy mne marně troštujete, nebo v odpovědech vašich nezůstává než faleš.