Job 4–5

Jemuž odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:

Počneme-li mluviti s tebou, neponeseš-liž toho těžce? Ale kdož by se zdržeti mohl, aby neměl mluviti?

Aj, učívals mnohé, a rukou opuštěných jsi posiloval.

Padajícího pozdvihovals řečmi svými, a kolena zemdlená jsi zmocňoval.

Nyní pak, jakž toto přišlo na tebe, těžce to neseš, a jakž tě dotklo, předěšen jsi.

Nebylo-liž náboženství tvé nadějí tvou, a upřímost cest tvých očekáváním tvým?

Rozpomeň se, prosím, kdo jest kdy nevinný zahynul? Aneb kde upřímí vyhlazeni jsou?

Jakož jsem já vídal ty, kteříž orali nepravost, a rozsívali převrácenost, že ji i žali.

Od dchnutí Božího hynou, a duchem prchlivosti jeho v nic obracíni bývají.

Řvání lva a hlas lvice a zubové mladých lvíčat setříni bývají.

Hyne lev, že nemá loupeže, a lvíčata mladá rozptýlena bývají.

Nebo i tajně doneslo se mne slovo, a pochopilo ucho mé něco maličko toho.

V přemyšlováních z vidění nočních, když připadá tvrdý sen na lidi,

Strach připadl na mne a lekání, kteréž předěsilo všecky kosti mé.

Duch zajisté před tváří mou šel, tak že vlasové vstávali na těle mém.

Zastavil se, ale neznal jsem tváři jeho; tvárnost jen byla před očima mýma. Mezi tím mlče, slyšel jsem hlas:

Zdaliž může člověk spravedlivějším býti než Bůh, aneb muž čistším nad toho, kterýž ho učinil?

Ano mezi služebníky jeho není dokonalosti, a při andělích svých zanechal nedostatku.

Čím více při těch, kteříž bydlejí v domích hliněných, jejichž základ jest na prachu, a setříni bývají snáze než mol.

Od jitra až do večera stíráni bývají, a kdož toho nerozvažují, na věky zahynou.

Zdaliž nepomíjí sláva jejich s nimi? Umírají, ale ne v moudrosti.

Zavolejž tedy, dá-liť kdo odpověd? A k kterému se z svatých obrátíš?

Pakli k bláznu, zahubí ho rozhněvání, a nesmyslného zabije prchlivost.

Jáť jsem viděl blázna, an se vkořenil, ale hned jsem zle tušil příbytku jeho, řka:

Vzdáleniť jsou synové jeho od spasení; nebo potříni budou v bráně, aniž bude, kdo by je vytrhl.

Obilé jeho zžíře hladovitý, a i z prostřed trní je vychvátí; nadto sehltí násilník statek takových.

Neboť nepochází z prachu trápení, aniž se z země pučí bída.

Ale člověk rodí se k bídě, tak jako jiskry z uhlí zhůru létají.

Jistě žeť bych já hledal Boha silného, a jemu bych předložil při svou,

Kterýž činí věci veliké, nezpytatelné, divné, a jimž počtu není,

Kterýž dává déšť na zemi, a spouští vody na pole,

Kterýž sází opovržené na místě vysokém, a žalostící vyvyšuje spasením,

Kterýž v nic obrací myšlení chytráků, tak aby nemohli k skutku přivésti ruce jejich ničeho,

Kterýž lapá moudré v chytrosti jejich; nebo rada převrácených bláznová bývá.

Ve dne motají se jako ve tmách, a jako v noci šámají o poledni.

Kterýž zachovává od meče a od úst jejich, a chudého od ruky násilníka.

Máť zajisté nuzný naději, ale nepravost musí zacpati ústa svá.

Aj, jak blahoslavený jest člověk, kteréhož tresce Bůh! A protož káráním Všemohoucího nepohrdej.

Onť zajisté uráží, on i obvazuje; raní, ruka jeho také léčí.

Z šesti úzkostí vysvobodil by tebe, ano i v sedmi nedotklo by se tebe zlé.

V hladu vykoupil by tě od smrti, a v boji od moci meče.

Když utrhá jazyk, byl bys skryt, aniž bys se bál zhouby, když by přišla.

Zhouba a hlad buď tobě za smích, a nestrachuj se ani líté zvěři zemské.

Nebo s kamením polním příměří tvé, a zvěř lítá polní pokoj zachová k tobě.

A shledáš, žeť stánek tvůj bude bezpečný, a navrátíš se zase k příbytku svému, a nezhřešíš.

Shledáš také, žeť se rozmnoží símě tvé, a potomci tvoji jako bylina zemská.

Vejdeš v šedinách do hrobu, tak jako odnášíno bývá zralé obilí časem svým.

Aj, toť jsme vyhledali, a takť jest; poslechniž toho, a schovej sobě to.