(39:1) Přednímu zpěváku Jedutunovi, žalm Davidův. (39:2) Řekl jsem: Ostříhati budu cest svých, abych nezhřešil jazykem svým; pojmu v uzdu ústa svá, dokudž bude bezbožník přede mnou.

(39:3) Mlčením byl jsem k němému podobný, umlčel jsem se i spravedlivého odporu, ale bolest má více zbouřena jest.

(39:4) Hořelo ve mně srdce mé, roznícen jest oheň v přemyšlování mém, tak že jsem mluvil jazykem svým, řka:

(39:5) Dej mi znáti, Hospodine, konec života mého, a odměření dnů mých jaké jest, abych věděl, jak dlouho trvati mám.

(39:6) Aj, na dlaň odměřil jsi mi dnů, a věk můj jest jako nic před tebou, a jistě žeť není než pouhá marnost každý člověk, jakkoli pevně stojící. Sélah.

(39:7) Jistě tak pomíjí člověk jako stín, nadarmo zajisté kvaltuje se; shromažďuje, a neví, kdo to pobéře.

(39:8) Načež bych tedy nyní očekával, Pane? Očekávání mé jest na tebe.

(39:9) A protož ode všech přestoupení mých vysvoboď mne, za posměch bláznu nevystavuj mne.

(39:10) Oněměl jsem, a neotevřel úst svých, proto že jsi ty učinil to.

(39:11) Odejmi ode mne metlu svou, nebo od švihání ruky tvé docela zhynul jsem.

(39:12) Ty, když žehráním pro nepravost tresceš člověka, hned jako mol k zetlení přivodíš zdárnost jeho; marnost zajisté jest všeliký člověk. Sélah.

(39:13) Vyslyšiž modlitbu mou, Hospodine, a volání mé přijmi v uši své; neodmlčujž se kvílení mému, nebo jsem příchozí a podruh u tebe, jako i všickni otcové moji.

(39:14) Ponechej mne, ať se posilím, prvé než bych se odebral, a již zde více nebyl.

(40:1) Přednímu zpěváku, Davidův žalm. (40:2) Žádostivě očekával jsem na Hospodina, i naklonil se ke mně, a vyslyšel mé volání.

(40:3) A vytáhl mne z čisterny hlučící, i z bláta bahnivého, a postavil na skále nohy mé, a kroky mé utvrdil.

(40:4) A tak vložil v ústa má píseň novou, chválu Bohu našemu, což když uhlédají mnozí, i báti se, i doufání skládati budou v Hospodinu.

(40:5) Blahoslavený ten člověk, kterýž skládá v Hospodinu svou naději, a neohlédá se na pyšné, ani na ty, kteříž se ke lži uchylují.

(40:6) Mnohé věci činíš ty, Hospodine Bože můj, a divní jsou skutkové tvoji i myšlení tvá o nás; není, kdo by je pořád vyčísti mohl před tebou. Já chtěl-li bych je vymluviti a vypraviti, mnohem více jich jest, nežli vypraveno býti může.

(40:7) Oběti a daru neoblíbils, ale uši jsi mi otevřel; zápalu a oběti za hřích nežádal jsi.

(40:8) Tehdy řekl jsem: Aj, jduť, jakož v knihách psáno jest o mně.

(40:9) Abych činil vůli tvou, Bože můj, líbost mám; nebo zákon tvůj jest u prostřed vnitřností mých.

(40:10) Ohlašoval jsem spravedlnost v shromáždění velikém; aj, rtů svých že jsem nezdržoval, ty znáš, Hospodine.

(40:11) Spravedlnosti tvé neukryl jsem u prostřed srdce svého, pravdu tvou a spasení tvé vypravoval jsem, nezatajil jsem milosrdenství tvého a pravdy tvé v shromáždění velikém.

(40:12) Ty pak, Hospodine, nevzdaluj slitování svých ode mne; milosrdenství tvé a pravda tvá vždycky ať mne ostříhají.

(40:13) Neboť jsou mne obklíčily zlé věci, jimž počtu není; dostihly mne mé nepravosti, tak že prohlédnouti nemohu; rozmnožily se nad počet vlasů hlavy mé, a srdce mé opustilo mne.

(40:14) Račiž ty mne, Hospodine, vysvoboditi; Hospodine, pospěšiž ku pomoci mé.

(40:15) Zahanbeni buďte, a zapyřte se všickni, kteříž hledají duše mé, aby ji zahladili; zpět obráceni a v potupu dáni buďte, kteříž líbost mají v neštěstí mém.

(40:16) Přijdiž na ně spuštění za to, že mne k hanbě přivésti usilují, říkajíce: Hahá, hahá.

(40:17) Ale ať radují a veselí se v tobě všickni hledající tebe, a milující spasení tvé ať říkají vždycky: Veleslaven budiž Hospodin.

(40:18) Já pak ačkoli chudý a nuzný jsem, Pán však pečuje o mne. Pomoc má a vysvoboditel můj ty jsi. Bože můj, neprodlévejž.

(41:1) Přednímu zpěváku, žalm Davidův. (41:2) Blahoslavený, kdož prozřetelný soud činí o chudém; v den zlý vysvobodí jej Hospodin.

(41:3) Hospodin ho ostřeže, a obživí jej; blažený bude na zemi, aniž ho vydá líbosti nepřátel jeho.

(41:4) Hospodin ho na ložci ve mdlobě posilí, všecko ležení jeho v nemoci jeho promění.

(41:5) Já řekl jsem: Hospodine, smiluj se nade mnou, uzdrav duši mou, nebo jsem tobě zhřešil.

(41:6) Nepřátelé moji mluvili zle o mně, řkouce: Skoro-liž umřel, a zahyne jméno jeho?

(41:7) A jestliže kdo z nich přichází, aby mne navštívil, pochlebenství mluví; srdce jeho sbírá sobě nepravost, a vyjda ven, roznáší ji.

(41:8) Sšeptávají se spolu proti mně všickni, kteříž mne nenávidí, a přičítají mi zlé věci, říkajíce:

(41:9) Pomsta pro nešlechetnost přichytila se ho, a kdyžtě se složil nepovstaneť zase.

(41:10) Také i ten, s nímž jsem byl v přátelství, jemuž jsem se dověřoval, a kterýž jídal chléb můj, pozdvihl paty proti mně.

(41:11) Ale ty, Hospodine, smiluj se nade mnou, a pozdvihni mne, a odplatím jim;

(41:12) Abych odtud poznal, že mne sobě libuješ, když by se neradoval nade mnou nepřítel můj.

(41:13) Mne pak v upřímnosti mé zachováš, a postavíš před oblíčejem svým na věky.

(41:14) Požehnaný Hospodin Bůh Izraelský, od věků až na věky, Amen i Amen.

Read in Logos

Public Domain