Jób 28–30

Máť zajisté stříbro prameny své, a zlato místo k přehánění.

Železo z země vzato bývá, a kámen rozpuštěný dává měď.

Cíl ukládá temnostem, a všelikou dokonalost člověk vystihá, kámen mrákoty a stínu smrti.

Protrhuje se řeka na obyvatele, tak že ji nemůže žádný přebřesti, a svozována bývá uměním smrtelného člověka, i odchází.

Z země vychází chléb, ačkoli pod ní jest něco rozdílného, podobného k ohni.

V některé zemi jest kamení zafirové a prach zlatý,

K čemuž stezky nezná žádný pták, aniž ji spatřilo oko luňáka,

Kteréž nešlapala mladá zvěř, aniž šel po ní lev.

K škřemeni vztahuje ruku svou, a z kořene převrací hory.

Z skálí vyvodí potůčky, a všecko, což jest drahého, spatřuje oko jeho.

Vylévati se řekám zbraňuje, a tak cožkoli skrytého jest, na světlo vynáší.

Ale moudrost kde nalezena bývá? A kde jest místo rozumnosti?

Neví smrtelný člověk ceny její, aniž bývá nalezena v zemi živých.

Propast praví: Není ve mně, moře také dí: Není u mne.

Nedává se zlata čistého za ni, aniž odváženo bývá stříbro za směnu její.

Nemůže býti ceněna za zlato z Ofir, ani za onychin drahý a zafir.

Nevrovná se jí zlato ani drahý kámen, aniž směněna býti může za nádobu z ryzího zlata.

Korálů pak a perel se nepřipomíná; nebo nabytí moudrosti dražší jest nad klénoty.

Není jí rovný v ceně smaragd z Mouřenínské země, aniž za čisté zlato může ceněna býti.

Odkudž tedy moudrost přichází? A kde jest místo rozumnosti?

Poněvadž skryta jest před očima všelikého živého, i před nebeským ptactvem ukryta jest.

Zahynutí i smrt praví: Ušima svýma slyšely jsme pověst o ní.

Sám Bůh rozumí cestě její, a on ví místo její.

Nebo on končiny země spatřuje, a všecko, což jest pod nebem, vidí,

Tak že větru váhu dává, a vody v míru odvažuje.

On též vyměřuje dešti právo, i cestu blýskání hromů.

Hned tehdáž viděl ji, a rozhlásil ji,připravil ji, a vystihl ji.

Člověku pak řekl: Aj, bázeň Páně jest moudrost, a odstoupiti od zlého rozumnost.

Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:

Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,

Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,

Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,

Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,

Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,

Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.

Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.

Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.

Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.

Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,

Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.

Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.

V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.

Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.

Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.

A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.

A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.

Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.

Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.

Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.

Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.

Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.

Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.

Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.

Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého.

Ač síla rukou jejich k čemu by mi byla? Zmařena jest při nich starost jejich.

Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa.

Kteříž trhali zeliny po chrastinách, ano i koření, a jalovec za pokrm byl jim.

Z prostřed lidí vyháníni byli; povolávali za nimi, jako za zlodějem,

Tak že musili bydliti v výmolích potoků, v děrách země a skálí.

V chrastinách řvali, pod trní se shromažďovali,

Lidé nejnešlechetnější, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta země.

Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví.

V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati.

Nebo Bůh mou vážnost odjal, a ssoužil mne; pročež uzdu před přítomností mou svrhli.

Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své.

Mou pak stezku zkazili, k bídě mé přidali, ač jim to nic nepomůže.

Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénění mému valí se.

Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé.

A již ve mně rozlila se duše má, pochytili mne dnové trápení mého,

Kteréž v noci vrtá kosti mé ve mně; pročež ani nervové moji neodpočívají.

Oděv můj mění se pro násilnou moc bolesti, kteráž mne tak jako obojek sukně mé svírá.

Uvrhl mne do bláta, tak že jsem již podobný prachu a popelu.

Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne.

Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ.

Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud.

Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý.

Jistě žeť nevztáhne Bůh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali.

Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným.

Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota.

Vnitřností mé zevřely, tak že se ještě neupokojily; předstihli mne dnové trápení.

Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými křičím.

Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů.

Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti.

A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšťalka má v hlas plačících.