Job 31

Smlouvu jsem učinil s očima svýma, a proč bych hleděl na pannu?

Nebo jaký jest díl od Boha s hůry, aneb dědictví od Všemohoucího s výsosti?

Zdaliž zahynutí nešlechetnému a pomsta zázračná činitelům nepravosti připravena není?

Zdaliž on nevidí cest mých, a všech kroků mých nepočítá?

Obíral-li jsem se s neupřímostí, a chvátala-li ke lsti noha má:

Nechť mne zváží na váze spravedlnosti, a přezví Bůh upřímost mou.

Uchýlil-li se krok můj s cesty, a za očima mýma odešlo-li srdce mé, a rukou mých chytila-li se jaká poškvrna:

Tedy co naseji, nechť jiný sní, a výstřelkové moji ať jsou vykořeněni.

Jestliže se dalo přivábiti srdce mé k ženě, a u dveří bližního svého činil-li jsem úklady:

Nechť mele jinému žena má, a nad ní ať se schylují jiní.

Neboť jest to nešlechetnost, a nepravost odsudku hodná.

Oheň ten zajisté by až do zahynutí žral, a všecku úrodu mou vykořenil.

Nechtěl-li jsem státi k soudu s služebníkem svým aneb děvkou svou v rozepři jejich se mnou?

Nebo co bych činil, kdyby povstal Bůh silný? A kdyby vyhledával, co bych odpověděl jemu?

Zdali ten, kterýž mne v břiše učinil, neučinil i jeho? A nesformoval nás hned v životě jeden a týž?

Odepřel-li jsem žádosti nuzných, a oči vdovy jestliže jsem kormoutil?

A jedl-li jsem skyvu svou sám, a nejedl-li i sirotek z ní?

Poněvadž od mladosti mé rostl se mnou jako u otce, a od života matky své býval jsem vdově za vůdce.

Díval-li jsem se na koho, že by hynul, nemaje šatů, a nuzný že by neměl oděvu?

Nedobrořečila-li mi bedra jeho, že rounem beranů mých se zahřel?

Opřáhl-li jsem na sirotka rukou svou, když jsem v bráně viděl pomoc svou:

Lopatka má od svých plecí nechť odpadne, a ruka má z kloubu svého ať se vylomí.

Nebo jsem se bál, aby mne Bůh nesetřel, jehož bych velebnosti nikoli neznikl.

Skládal-li jsem v zlatě naději svou, aneb hrudě zlata říkal-li jsem: Doufání mé?

Veselil-li jsem se z toho, že bylo rozmnoženo zboží mé, a že ho množství nabyla ruka má?

Hleděl-li jsem na světlost slunce svítícího, a na měsíc spanile chodící,

Tak že by se tajně dalo svésti srdce mé, a že by líbala ústa má ruku mou?

I toť by byla nepravost odsudku hodná; neboť bych tím zapíral Boha silného nejvyššího.

Radoval-li jsem se z neštěstí toho, kterýž mne nenáviděl, a plésal-li jsem, když se mu zle vedlo?

Nedopustilť jsem zajisté hřešiti ani ústům svým, abych zlořečení žádal duši jeho.

Jestliže neříkala čeládka má: Ó by nám dal někdo masa toho; nemůžeme se ani najísti?

Nebo vně nenocoval host, dvéře své pocestnému otvíral jsem.

Přikrýval-li jsem jako jiní lidé přestoupení svá, skrývaje v skrýši své nepravost svou?

A ač bych byl mohl škoditi množství velikému, ale pohanění rodů děsilo mne; protož jsem mlčel, nevycházeje ani ze dveří.

Ó bych měl toho, kterýž by mne vyslyšel. Ale aj, totoť jest znamení mé: Všemohoucí sám bude odpovídati za mne, a kniha, kterouž sepsal odpůrce můj.

Víť Bůh, nenosil-li bych ji na rameni svém, neotočil-li bych ji sobě místo koruny.

Počet kroků svých oznámil bych jemu, jako kníže přiblížil bych se k němu.

Jestliže proti mně země má volala, tolikéž i záhonové její plakali,

Jídal-li jsem úrody její bez peněz, a duši držitelů jejich přivodil-li jsem k vzdychání:

Místo pšenice nechť vzejde trní, a místo ječmene koukol. (31:41) Skonávají se slova Jobova.