Jób 24–31

Proč by od Všemohoucího neměli býti skryti časové, a ti, kteříž jej znají, neměli neviděti dnů jeho?

Bezbožníť nyní mezníky přenášejí, a stádo, kteréž mocí zajali, pasou.

Osla sirotků zajímají, v zástavě berou vola od vdovy.

Strkají nuznými s cesty, musejí se vůbec skrývati chudí na světě.

Aj, oni jako divocí oslové na poušti, vycházejí jako ku práci své, ráno přivstávajíce k loupeži; poušť jest chléb jejich i dětí jejich.

Na cizím poli žnou, a z vinic bezbožníci sbírají.

Nahé přivodí k tomu, aby nocovati musili bez roucha, nemajíce se čím přiodíti na zimě.

A přívalem v horách moknouce, nemajíce obydlí, k skále se přivinouti musejí.

Loupí sirotky, kteříž jsou při prsích, a od chudého základ berou.

Nahého opouštějí , že musí choditi bez oděvu, a ti, kteříž snášejí snopy, v hladu zůstávati.

Ti, jenž mezi zdmi jejich olej vytlačují, a presy tlačí, žíznějí.

Lidé v městech lkají, a duše zraněných volají, Bůh pak přítrže tomu nečiní.

Oniť jsou ti, kteříž odporují světlu, a neznají cest jeho, aniž chodí po stezkách jeho.

Na úsvitě povstávaje vražedlník, morduje chudého a nuzného, a v noci jest jako zloděj.

Tolikéž oko cizoložníka šetří soumraku, říkaje: Nespatříť mne žádný, a tvář zakrývá.

Podkopávají potmě i domy, kteréž sobě ve dne znamenali; nebo nenávidí světla.

Ale hned v jitře přichází na ně stín smrti; když jeden druhého poznati může, strachu stínu smrti okoušejí.

Lehcí jsou na svrchku vody, zlořečené jest jmění jejich na zemi, aniž odcházejí cestou svobodnou.

Jako sucho a horko uchvacuje vody sněžné, tak hrob ty, jenž hřešili.

Zapomíná se na něj život matky, sladne červům, nebývá více připomínán, a tak polámána bývá nepravost jako strom.

Připojuje mu neplodnou, kteráž nerodí, a vdově dobře nečiní.

Zachvacuje silné mocí svou; ostojí-li kdo z nich, bojí se o život svůj.

Dává jemu, na čemž by bezpečně spolehnouti mohl, však oči jeho šetří cest jejich.

Bývají zvýšeni poněkud, ale hned jich není; tak jako jiní všickni sníženi, vypléněni, a jako vrškové klasů stínáni bývají.

Zdaliž není tak? Kdo na mne dokáže klamu, a v nic obrátí řeč mou?

Tedy odpovídaje Bildad Suchský, řekl:

Panování a hrůza Boží působí pokoj na výsostech jeho.

Zdaliž jest počet vojskům jeho? A nad kým nevzchází světlo jeho?

Jakž by tedy spravedliv býti mohl bídný člověk před Bohem silným, aneb jak čist býti narozený z ženy?

Hle, ani měsíc nesvítil by, ani hvězdy nebyly by čisté před očima jeho,

Nadto pak smrtelný člověk, jsa jako červ, a syn člověka, jako hmyz.

A odpovídaje Job, řekl:

Komu jsi napomohl? Tomu-li, kterýž nemá síly? Toho-lis retoval, kterýž jest bez moci?

Komu jsi rady udělil? Nemoudrému-li? Hned jsi základu dostatečně poučil?

Komužs ty řeči zvěstoval? A čí duch vyšel z tebe?

Však i mrtvé věci pod vodami a obyvateli jejich sformovány bývají.

Odkryta jest propast před ním, i zahynutí není zakryto.

Ontě roztáhl půlnoční stranu nad prázdnem, zavěsil zemi na ničemž.

Zavazuje vody v oblacích svých, aniž se trhá oblak pod nimi.

On sám zdržuje stále trůn svůj, a roztahuje na něm oblaky své.

Cíl vyměřil rozlévání se vodám, až do skonání světla a tmy.

Sloupové nebeští třesou se a pohybují od žehrání jeho.

Mocí svou rozdělil moře, a rozumností svou dutí jeho.

Duchem svým nebesa ozdobil, a ruka jeho sformovala hada dlouhého.

Aj, toť jsou jen částky cest jeho, a jak nestižitelné jest i to maličko, což jsme slyšeli o něm. Hřímání pak moci jeho kdo srozumí?

Potom dále Job vedl řeč svou a řekl:

Živť jest Bůh silný, kterýž zavrhl při mou, a Všemohoucí, kterýž hořkostí naplnil duši mou,

Že nikoli, dokudž duše má ve mně bude a duch Boží v chřípích mých,

Nebudou mluviti rtové moji nepravosti, a jazyk můj vynášeti lsti.

Odstup ode mne, abych vás za spravedlivé vysvědčil; dokudž dýchati budu, neodložím upřímosti své od sebe.

Spravedlnosti své držím se, aniž se jí pustím; nezahanbíť mne srdce mé nikdy.

Bude jako bezbožník nepřítel můj, a povstávající proti mně jako nešlechetník.

Nebo jaká jest naděje pokrytce, by pak lakoměl, když Bůh vytrhne duši jeho?

Zdaliž volání jeho vyslyší Bůh silný, když na něj přijde ssoužení?

Zdaliž v Všemohoucím kochati se bude? Bude-liž vzývati Boha každého času?

Ale já učím vás, v kázni Boha silného jsa, a jak se mám k Všemohoucímu, netajím.

Aj, vy všickni to vidíte, pročež vždy tedy takovou marnost vynášíte?

Ten má podíl člověk bezbožný u Boha silného, a to dědictví ukrutníci od Všemohoucího přijímají:

Rozmnoží-li se synové jeho, rozmnoží se pod meč, a rodina jeho nenasytí se chlebem.

Pozůstalí po něm v smrti pohřbeni budou, a vdovy jeho nebudou ho plakati.

Nashromáždí-li jako prachu stříbra, a jako bláta najedná-li šatů:

Co najedná, to spravedlivý obleče, a stříbro nevinný rozdělí.

Vystaví-li jako Arktura dům svůj, bude však jako bouda, kterouž udělal strážný.

Bohatý když umře, nebude pochován; pohledí někdo, anť ho není.

Postihnou jej hrůzy jako vody, v noci kradmo zachvátí ho vicher.

Pochytí jej východní vítr, a odejde, nebo vichřicí uchvátí jej z místa jeho.

Takové věci na něj dopustí Bůh bez lítosti, ačkoli před rukou jeho prudce utíkati bude.

Tleskne nad ním každý rukama svýma, a ckáti bude z místa svého.

Máť zajisté stříbro prameny své, a zlato místo k přehánění.

Železo z země vzato bývá, a kámen rozpuštěný dává měď.

Cíl ukládá temnostem, a všelikou dokonalost člověk vystihá, kámen mrákoty a stínu smrti.

Protrhuje se řeka na obyvatele, tak že ji nemůže žádný přebřesti, a svozována bývá uměním smrtelného člověka, i odchází.

Z země vychází chléb, ačkoli pod ní jest něco rozdílného, podobného k ohni.

V některé zemi jest kamení zafirové a prach zlatý,

K čemuž stezky nezná žádný pták, aniž ji spatřilo oko luňáka,

Kteréž nešlapala mladá zvěř, aniž šel po ní lev.

K škřemeni vztahuje ruku svou, a z kořene převrací hory.

Z skálí vyvodí potůčky, a všecko, což jest drahého, spatřuje oko jeho.

Vylévati se řekám zbraňuje, a tak cožkoli skrytého jest, na světlo vynáší.

Ale moudrost kde nalezena bývá? A kde jest místo rozumnosti?

Neví smrtelný člověk ceny její, aniž bývá nalezena v zemi živých.

Propast praví: Není ve mně, moře také dí: Není u mne.

Nedává se zlata čistého za ni, aniž odváženo bývá stříbro za směnu její.

Nemůže býti ceněna za zlato z Ofir, ani za onychin drahý a zafir.

Nevrovná se jí zlato ani drahý kámen, aniž směněna býti může za nádobu z ryzího zlata.

Korálů pak a perel se nepřipomíná; nebo nabytí moudrosti dražší jest nad klénoty.

Není jí rovný v ceně smaragd z Mouřenínské země, aniž za čisté zlato může ceněna býti.

Odkudž tedy moudrost přichází? A kde jest místo rozumnosti?

Poněvadž skryta jest před očima všelikého živého, i před nebeským ptactvem ukryta jest.

Zahynutí i smrt praví: Ušima svýma slyšely jsme pověst o ní.

Sám Bůh rozumí cestě její, a on ví místo její.

Nebo on končiny země spatřuje, a všecko, což jest pod nebem, vidí,

Tak že větru váhu dává, a vody v míru odvažuje.

On též vyměřuje dešti právo, i cestu blýskání hromů.

Hned tehdáž viděl ji, a rozhlásil ji,připravil ji, a vystihl ji.

Člověku pak řekl: Aj, bázeň Páně jest moudrost, a odstoupiti od zlého rozumnost.

Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:

Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,

Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,

Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,

Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,

Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,

Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.

Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.

Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.

Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.

Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,

Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.

Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.

V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.

Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.

Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.

A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.

A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.

Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.

Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.

Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.

Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.

Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.

Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.

Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.

Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého.

Ač síla rukou jejich k čemu by mi byla? Zmařena jest při nich starost jejich.

Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa.

Kteříž trhali zeliny po chrastinách, ano i koření, a jalovec za pokrm byl jim.

Z prostřed lidí vyháníni byli; povolávali za nimi, jako za zlodějem,

Tak že musili bydliti v výmolích potoků, v děrách země a skálí.

V chrastinách řvali, pod trní se shromažďovali,

Lidé nejnešlechetnější, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta země.

Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví.

V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati.

Nebo Bůh mou vážnost odjal, a ssoužil mne; pročež uzdu před přítomností mou svrhli.

Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své.

Mou pak stezku zkazili, k bídě mé přidali, ač jim to nic nepomůže.

Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénění mému valí se.

Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé.

A již ve mně rozlila se duše má, pochytili mne…