Plác 3–5

Já jsem muž okoušející trápení od metly rozhněvání Božího.

Zahnal mne, a uvedl do tmy a ne k světlu.

Toliko proti mně se postavuje, a obrací ruku svou přes celý den.

Uvedl sešlost na tělo mé a kůži mou, a polámal kosti mé.

Zastavěl mne a obklíčil přeodpornou hořkostí.

Postavil mne v tmavých místech jako ty, kteříž již dávno zemřeli.

Ohradil mne, abych nevyšel; obtížil ocelivý řetěz můj.

A jakžkoli volám a křičím, zacpává uši před mou modlitbou.

Ohradil cesty mé tesaným kamenem, a stezky mé zmátl.

Jest nedvěd číhající na mne, lev v skrejších.

Cesty mé stočil, anobrž roztrhal mne, a na to mne přivedl, abych byl pustý.

Natáhl lučiště své, a vystavil mne za cíl střelám.

Postřelil ledví má střelami toulu svého.

Jsem v posměchu se vším lidem svým, a písničkou jejich přes celý den.

Sytí mne hořkostmi, opojuje mne pelynkem.

Nadto potřel o kameníčko zuby mé, vrazil mne do popela.

Tak jsi vzdálil, ó Bože, duši mou od pokoje, až zapomínám na pohodlí,

A říkám: Zahynulatě síla má i naděje má, kterouž jsem měl v Hospodinu.

A však duše má rozvažujíc trápení svá a pláč svůj, pelynek a žluč,

Rozvažujíc to ustavičně, ponižuje se ve mně.

A přivodě sobě to ku paměti, (naději mám),

Že veliké jest milosrdenství Hospodinovo, když jsme do konce nevyhynuli. Nepřestávajíť zajisté slitování jeho,

Ale nová jsou každého jitra; převeliká jest pravda tvá.

Díl můj jest Hospodin, říká duše má; protož naději mám v něm.

Dobrý jest Hospodin těm, jenž očekávají na něj, duši té, kteráž ho hledá.

Dobré jest trpělivě očekávajícímu na spasení Hospodinovo.

Dobré jest muži tomu, kterýž by nosil jho od dětinství svého,

Kterýž by pak byl opuštěn, trpělivě se má v tom, což na něj vloženo,

Dávaje do prachu ústa svá, až by se ukázala naděje,

Nastavuje líce tomu, kdož jej bije, a sytě se potupou.

Neboť nezamítá Pán na věčnost;

Nýbrž ačkoli zarmucuje, však slitovává se podlé množství milosrdenství svého.

Netrápíť zajisté z srdce svého, aniž zarmucuje synů lidských.

Aby kdo potíral nohama svýma všecky vězně v zemi,

Aby nespravedlivě soudil muže před oblíčejem Nejvyššího,

Aby převracel člověka v při jeho, Pán nelibuje.

Kdo jest, ješto když řekl, stalo se něco, a Pán nepřikázal?

Z úst Nejvyššího zdali nepochází zlé i dobré?

Proč by tedy sobě stýskal člověk živý, muž nad kázní za hříchy své?

Zpytujme raději a ohledujme cest našich, a navraťme se až k Hospodinu.

Pozdvihujme srdcí i rukou svých k Bohu silnému v nebe.

Myť jsme se zpronevěřili, a zpurní jsme byli, protož ty neodpouštíš.

Obestřels se hněvem a stiháš nás, morduješ a nešanuješ.

Obestřels se oblakem, aby nemohla proniknouti k tobě modlitba.

Za smeti a povrhel položil jsi nás u prostřed národů těchto.

Rozdírají na nás ústa svá všickni nepřátelé naši.

Strach a jáma potkala nás, zpuštění a setření.

Potokové vod tekou z očí mých pro potření dcery lidu mého.

Oči mé slzí bez přestání, proto že není žádného odtušení,

Ažby popatřil a shlédl Hospodin s nebe.

Oči mé rmoutí duši mou pro všecky dcery města mého.

Loviliť jsou mne ustavičně, jako ptáče, nepřátelé moji bez příčiny.

Uvrhli do jámy život můj, a přimetali mne kamením.

Rozvodnily se vody nad hlavou mou, řekl jsem: Jižtě po mně.

Vzývám jméno tvé, ó Hospodine, z jámy nejhlubší.

Hlas můj vyslýchával jsi; nezacpávejž ucha svého před vzdycháním mým a voláním mým.

V ten den, v němž jsem tě vzýval, přicházeje, říkávals: Neboj se.

Pane, zasazuje se o při duše mé, vysvobozoval jsi život můj.

Vidíš, ó Hospodine, převrácenost, kteráž se mně děje, dopomoziž mi k spravedlnosti.

Vidíš všecko vymstívání se jejich, všecky úklady jejich proti mně.

Slýcháš utrhání jejich, ó Hospodine, i všecky obmysly jejich proti mně,

Řeči povstávajících proti mně, a přemyšlování jejich proti mně přes celý den.

Pohleď, jak při sedání jejich i povstání jejich jsem písničkou jejich.

Dej jim odplatu, Hospodine, podlé díla rukou jejich.

Dej jim zatvrdilé srdce a prokletí své na ně.

Stihej v prchlivosti, a vyhlaď je, ať nejsou pod nebem tvým.

Jak tě zašlo zlato, změnilo se ryzí zlato nejvýbornější, rozmetáno jest kamení svaté sem i tam po všech ulicích.

Synové Sionští nejdražší, kteříž ceněni býti měli za zlato nejčištší, jakť jsou počteni za nádoby hliněné, dílo rukou hrnčíře!

An draci vynímajíce prsy, krmí mladé své, dcera pak lidu mého příčinou ukrutníka podobná jest sovám na poušti.

Jazyk prsí požívajícího přilnul žízní k dásním jeho; děti prosí za chléb, ale není žádného, kdo by lámal jim.

Ti, kteříž jídali rozkošné krmě, hynou na ulicích; kteříž chováni byli v šarlatě, octli se v hnoji.

Větší jest trestání dcery lidu mého, než pomsta Sodomy, kteráž podvrácena jest jako v okamžení, aniž trvaly při ní rány.

Čistší byli Nazareové její než sníh, bělejší než mléko, rděla se těla jejich více než drahé kamení, jako by z zafiru vytesáni byli.

Ale již vzezření jejich temnější jest než černost, nemohou poznáni býti na ulicích; přischla kůže jejich k kostem jejich, prahne, jest jako dřevo.

Lépe se stalo těm, jenž zbiti jsou mečem, nežli kteříž mrou hladem, (oni zajisté zhynuli, probodeni byvše), pro nedostatek úrod polních.

Ruce žen lítostivých vařily syny své, aby jim byli za pokrm v potření dcery lidu mého.

Všelijak vypustil Hospodin prchlivost svou, vylévá zůřivost hněvu svého, a zapálil oheň na Sionu, kterýž sežral základy jeho.

Králové země i všickni obyvatelé okršlku světa nikoli by neuvěřili, by měl byl vjíti protivník a nepřítel do bran Jeruzalémských,

Pro hříchy proroků jeho a nepravosti kněží jeho, vylévajících u prostřed něho krev spravedlivých.

Toulali se jako slepí po ulicích, kálejíce se ve krvi, kteréž nemohli se než dotýkati oděvy svými.

Volali na ně: Ustupujte nečistí, ustupujte, ustupujte, nedotýkejte se. Právěť jsou ustoupili, anobrž sem i tam se rozlezli, až mezi národy říkají: Nebudouť více míti vlastního bydlení.

Tvář hněvivá Hospodinova rozptýlila je, aniž na ně více popatří; nepřátelé kněží nešanují, starcům milosti nečiní.

A vždy ještě až do ustání očí svých hledíme o pomoc sobě neprospěšnou, zření majíce k národu, nemohoucímu vysvoboditi.

Šlakují kroky naše, tak že ani po ulicích našich choditi nemůžeme; přiblížilo se skončení naše, doplnili se dnové naši, přišlo zajisté skončení naše.

Rychlejší jsou ti, kteříž nás stihají, než orlice nebeské; po horách stihají nás, na poušti zálohy nám zdělali.

Dýchání chřípí našich, totiž pomazaný Hospodinův, lapen jest v jamách jejich, o němž jsme říkali: V stínu jeho živi budeme mezi národy.

Raduj se a vesel se, dcero Idumejská, kteráž jsi se usadila v zemi Uz. Takéť k tobě přijde kalich, opiješ se a obnažíš se.

Ó dcero Sionská, když vykonána bude kázeň nepravosti tvé, nenechá tě déle v zajetí tvém. Ale tvou nepravost, ó dcero Idumejská, trestati bude a odkryje hříchy tvé.

Rozpomeň se, Hospodine, co se nám děje; popatř a viz pohanění naše.

Dědictví naše obráceno jest k cizím, domové naši k cizozemcům.

Sirotci jsme a bez otce, matky naše jsou jako vdovy.

Vody své za peníze pijeme, dříví naše za záplatu přichází.

Na hrdle svém protivenství snášíme, pracujeme, nedopouští se nám odpočinouti.

Egyptským podáváme ruky i Assyrským, abychom nasyceni byli chlebem.

Otcové naši hřešili, není jich, my pak trestáni po nich neseme.

Služebníci panují nad námi; není žádného, kdo by vytrhl z ruky jejich.

S opovážením se života svého hledáme chleba svého, pro strach meče i na poušti.

Kůže naše jako pec zčernaly od náramného hladu.

Ženám na Sionu i pannám v městech Judských násilé činí.

Knížata rukou jejich zvěšena jsou, osoby starých nemají v poctivosti.

Mládence k žernovu berou, a pacholata pod dřívím klesají.

Starci sedati v branách přestali a mládenci od zpěvů svých.

Přestala radost srdce našeho, obrátilo se v kvílení plésání naše.

Spadla koruna s hlavy naší; běda nám již, že jsme hřešili.

Protoť jest mdlé srdce naše, pro tyť věci zatměly se oči naše,

Pro horu Sion, že zpuštěna jest; lišky chodí po ní.

Ty Hospodine, na věky zůstáváš, a stolice tvá od národu do pronárodu.

Proč se zapomínáš na věky na nás, a opouštíš nás za tak dlouhé časy?

Obrať nás, ó Hospodine, k sobě,a obráceni budeme; obnov dny naše, jakž byly za starodávna.

Nebo zdali všelijak zavržeš nás, a hněvati se budeš na nás velice?