Psalm 72–73

Šalomounovi. Bože, soudy své králi dej, a spravedlnost svou synu královu,

Aby soudil lid tvůj v spravedlnosti a chudé tvé v pravosti.

Hory přinesou pokoj lidu i pahrbkové v spravedlnosti.

Souditi bude chudé z lidu, a vysvobodí syny nuzného, násilníka pak potře.

Báti se budou tebe, dokudž slunce a měsíc trvati bude, od národu až do pronárodu.

Jako když sstupuje déšť na přisečenou trávu, a jako tiší déšťové skrápějící zemi:

Tak zkvete ve dnech jeho spravedlivý, a bude hojnost pokoje, dokud měsíce stává.

Panovati bude od moře až k moři, a od řeky až do končin země.

Před ním skláněti se budou obyvatelé pustin vyprahlých, a nepřátelé jeho prach lízati budou.

Králové při moři a z ostrovů pocty mu přinesou, králové Šebejští a Sabejští dary obětovati budou.

Nadto klaněti se jemu budou všickni králové, všickni národové jemu sloužiti budou.

Nebo vytrhne nuzného, volajícího a nátisk trpícího, kterýž nemá spomocníka.

Smiluje se nad bídným a potřebným, a duše nuzných spasí.

Od lsti a násilí vysvobodí duši jejich; neboť jest drahá krev jejich před očima jeho.

Budeť dlouhověký, a dávati mu budou zlato Arabské, a ustavně za něj se modliti, na každý den jemu dobrořečiti budou.

Když se vrže hrst obilí do země na vrchu hor, klátiti se budou jako Libán klasové jeho, a kvésti budou měšťané jako byliny země.

Jméno jeho bude na věky; dokudž slunce trvá, děditi bude jméno jeho. A požehnání sobě dávajíce v něm všickni národové, budou ho blahoslaviti.

Požehnaný Hospodin Bůh, Bůh Izraelský, kterýž sám činí divné věci,

A požehnané jméno slávy jeho na věky. Budiž také naplněna slávou jeho všecka země, Amen i Amen.

Skonávají se modlitby Davidovy, syna Izai.

Žalm Azafovi. Jistě žeť jest Bůh dobrý Izraelovi, těm, kteříž jsou čistého srdce.

Ale nohy mé téměř se byly ušinuly, o málo, že by byli sklouzli krokové moji,

Když jsem horlil proti bláznivým, vida štěstí nešlechetných.

Nebo nebývají vázáni až k smrti, ale zůstává v cele síla jejich.

V práci lidské nejsou, a s lidmi trestáni nebývají.

Protož otočeni jsou pýchou jako halží, a ukrutností jako rouchem ozdobným přiodíni.

Vysedlo tukem oko jejich; majíce hojnost nad pomyšlení srdce,

Rozpustilí jsou, a mluví zlostně, o nátisku velmi pyšně mluví.

Stavějí proti nebi ústa svá, a jazyk jejich po zemi se vozí.

A protož na to přichází lid jeho, když se jim vody až do vrchu nalívá,

Že říkají: Jakť má o tom věděti Bůh silný? Aneb zdaž jest to známé Nejvyššímu?

Nebo aj, ti bezbožní jsouce, mají pokoj v světě, a dosahují zboží.

Nadarmo tedy v čistotě chovám srdce své, a v nevinnosti ruce své umývám.

Poněvadž každý den trestán bývám, a kázeň přichází na mne každého jitra.

Řeknu-li: Vypravovati budu věci takové, hle, rodina synů tvých dí, že jsem jim křiv.

Chtěl jsem to rozumem vystihnouti, ale vidělo mi se pracno.

Až jsem všel do svatyní Boha silného, tu jsem srozuměl poslední věci jejich.

Jistě že jsi je na místech plzkých postavil, a uvržeš je v spustliny.

Aj, jakť přicházejí na spuštění jako v okamžení! Mizejí a hynou hrůzami,

Jako snové tomu, kdož procítí; Pane, když je probudíš, obraz ten jejich za nic položíš.

Když zhořklo srdce mé, a ledví má bodena byla,

Nesmyslný jsem byl, aniž jsem co znal, jako hovádko byl jsem před tebou.

A však vždycky jsem byl s tebou, nebo jsi mne ujal za mou pravici.

Podlé rady své veď mne, a potom v slávu přijmeš mne.

Kohož bych měl na nebi? A mimo tebe v žádném líbosti nemám na zemi.

Ač tělo i srdce mé hyne, skála srdce mého, a díl můj Bůh jest na věky.

Nebo aj, ti, kteříž se vzdalují tebe, zahynou; vytínáš ty, kteříž cizoloží odcházením od tebe.

Ale mně nejlépe jest přídržeti se Boha; pročež skládám v Panovníku Hospodinu doufání své, abych vypravoval všecky skutky jeho.