Mark 5–6

Tedy přeplavili se přes moře do krajiny Gadarenských.

A jakž vyšel z lodí, hned se s ním potkal člověk z hrobů, maje ducha nečistého.

Kterýž bydlil v hrobích, a aniž ho kdo již mohl řetězy svázati,

Nebo často jsa pouty a řetězy okován, polámal řetězy a pouta roztrhal, a žádný nemohl ho zkrotiti.

A vždycky ve dne i v noci na horách a v hrobích byl, křiče a tepa se kamením.

Uzřev pak Ježíše zdaleka, běžel a poklonil se jemu,

A křiče hlasem velikým, řekl: Co jest tobě do mne, Ježíši, Synu Boha nejvyššího? Zaklínám tě skrze Boha, abys mne netrápil.

(Nebo pravil jemu: Vyjdiž, duchu nečistý, z člověka tohoto.)

I otázal se ho: Jakť říkají? A on odpovídaje, řekl: Množství jméno mé jest, neb jest nás mnoho.

I prosil ho velmi, aby jich nevyháněl z té krajiny.

Bylo pak tu při horách stádo vepřů veliké pasoucích se.

I prosili ho všickni ti ďáblové, řkouce: Pusť nás do vepřů, ať do nich vejdeme.

I povolil jim hned Ježíš. A vyšedše duchové nečistí, vešli do vepřů. I běželo to stádo s vrchu dolů do moře, (a bylo jich ke dvěma tisícům,) i ztonuli v moři.

Ti pak, kteříž ty vepře pásli, utekli a oznámili to v městě i ve vsech. I vyšli lidé, aby viděli, co je se to stalo.

I přišli k Ježíšovi, a uzřeli toho, kterýž byl trápen od ďábelství, an sedí, odín jsa a maje zdravý rozum, toho totiž, kterýž měl tmu ďáblů. I báli se.

A kteříž to viděli, vypravovali jim, kterak se stalo tomu, kterýž měl ďábelství, i o vepřích.

Tedy počali ho prositi, aby odšel z krajin jejich.

A když vstoupil na lodí, prosil ho ten, kterýž trápen byl od ďábelství, aby byl s ním.

Ježíš pak nedopustil mu, ale řekl jemu: Jdi k svým do domu svého, a zvěstuj jim, kterak jest veliké věci učinil tobě Hospodin, a slitoval se nad tebou.

I odšel, a počal ohlašovati v krajině Desíti měst, kterak veliké věci učinil mu Ježíš. I divili se všickni.

A když se přeplavil Ježíš na lodí zase na druhou stranu, sšel se k němu zástup mnohý. A on byl u moře.

A aj, přišel jeden z knížat školy Židovské, jménem Jairus, a uzřev jej, padl k nohám jeho,

A velmi ho prosil, řka: Dcerka má skonává. Prosím, pojď, vlož na ni ruce, aby uzdravena byla, a budeť živa.

I šel s ním, a zástup mnohý šel za ním, i tiskli jej.

(Tedy žena jedna, kteráž tok krve měla dvanácte let,

A mnoho byla trápena od mnohých lékařů, a vynaložila všecken statek svůj, a nic jí bylo neprospělo, ale vždy se hůře měla,

Uslyšavši o Ježíšovi, přišla v zástupu pozadu, a dotkla se roucha jeho.

Neb řekla byla: Dotknu-li se jen roucha jeho, uzdravena budu.

A hned přestal jest krvotok její, a pocítila na těle, že by uzdravena byla od neduhu svého.

A hned Ježíš poznav sám v sobě, že jest moc vyšla z něho k uzdravení, obrátiv se v zástupu, řekl: Kdo se dotekl roucha mého?

I řekli mu učedlníci jeho: Vidíš, že tě zástup tiskne, a pravíš: Kdo se mne dotekl?

I hleděl vůkol, aby ji uzřel, která jest to učinila.

Ta pak žena s bázní a s třesením, věduci, co se stalo při ní, přistoupila a padla před ním, a pověděla mu všecku pravdu.

On pak řekl jí: Dcero, víra tvá tě uzdravila, jdiž u pokoji, a buď zproštěna od trápení svého.)

A když on ještě mluvil, přišli někteří z domu knížete školy, řkouce: Dcera tvá umřela, proč již zaměstknáváš Mistra?

Ježíš pak, hned jakž uslyšel to, což oni mluvili, řekl knížeti školy: Neboj se, toliko věř.

I nedal žádnému za sebou jíti, jediné Petrovi, Jakubovi a Janovi, bratru Jakubovu.

I přišel do domu knížete školy, a viděl tam hluk, ano plačí a kvílí velmi.

I všed tam, řekl jim: Co se bouříte a plačete? Neumřelať jest děvečka, ale spí.

I posmívali se jemu. On pak vyhnav všecky, pojal toliko otce a matku děvečky, a ty, kteříž s ním byli, i všel tam, kdež děvečka ležela.

A vzav ruku děvečky, řekl jí: Talitha kumi, jenž se vykládá: Děvečko, (toběť pravím,) vstaň.

A hned vstala děvečka, a chodila; nebo byla ve dvanácti letech. I zděsili se divením převelikým.

A přikázal jim pilně, aby žádný o tom nezvěděl. I rozkázal jí dáti jísti.

I vyšel odtud a přišel do vlasti své, a šli za ním učedlníci jeho.

A když bylo v sobotu, počal učiti v škole, a mnozí slyšíce, divili se, řkouce: Odkud tento má tyto věci? A jaká jest to moudrost, kteráž jest jemu dána, že i takové moci dějí se skrze ruce jeho?

Zdaliž tento není tesař, syn Marie, bratr Jakubův a Jozesův a Judův a Šimonův? A zdaliž nejsou i sestry jeho zde u nás? I zhoršili se na něm.

I řekl jim Ježíš: Není prorok beze cti, jediné v vlasti své a v rodině své a v domu svém.

I nemohl tu znamení žádného učiniti, jediné málo nemocných, vzkládaje na ně ruce, uzdravil.

I podivil se jejich nevěře, a obcházel vůkol po městečkách, uče.

A svolav dvanácte, počal je posílati po dvou a dvou, a dal jim moc nad duchy nečistými.

A přikázal jim, aby ničehož nebrali na cestu, jediné toliko hůl, ani mošny, ani chleba, ani na pase peněz,

Ale jen obuté míti nohy v střevíce, a aby neobláčeli dvou sukní.

A pravil jim: Kdežkoli vešli byste do domu, tu ostaňte, dokudž nevyšli byste odtud.

A kdož by koli vás nepřijali, ani vás slyšeli, vyjdouce odtud, vyrazte prach z noh vašich na svědectví jim. Amen pravím vám: Lehčeji bude Sodomským a Gomorským v den soudný nežli městu tomu.

Tedy oni vyšedše, kázali, aby pokání činili.

A ďábelství mnohá vymítali, a mazali olejem mnohé nemocné, a uzdravovali je.

A uslyšev o tom Herodes král, (neb zjevné učiněno bylo jméno jeho,) i pravil, že Jan Křtitel vstal z mrtvých, a protož se dějí divové skrze něho.

Jiní pak pravili, že jest Eliáš; a jiní pravili, že jest prorok, aneb jako jeden z proroků.

To uslyšev Herodes, řekl: Kteréhož jsem já sťal, Jana, tenť jest. Ontě z mrtvých vstal.

Ten zajisté Herodes byl poslal a jal Jana a vsadil jej do žaláře pro Herodiadu manželku Filipa bratra svého, že ji byl za manželku pojal.

Nebo pravil Jan Herodesovi: Neslušíť tobě míti manželky bratra svého.

Herodias pak lest skládala proti němu, a chtěla jej o hrdlo připraviti, ale nemohla.

Nebo Herodes ostýchal se Jana, věda jej býti muže spravedlivého a svatého. I šetřil ho, a slýchaje jej, mnoho i činil, a rád ho poslouchal.

A když přišel den příhodný, že Herodes, pamatuje den svého narození, učinil večeři knížatům svým a hejtmanům a předním mužům z Galilee,

A dcera té Herodiady tam vešla a tancovala, zalíbilo se Herodesovi i spoluhodovníkům, i řekl král děvečce: Pros mne, zač chceš, a dámť.

I přisáhl jí: Že začkoli prositi budeš, dám tobě, by pak bylo až do polovice království mého.

Ona pak vyšedši, řekla mateři své: Zač budu prositi? A ona řekla: Za hlavu Jana Křtitele.

A všedši hned s chvátáním k králi, prosila ho, řkuci: Chci, abys mi dal hned na míse hlavu Jana Křtitele.

Král pak zarmoutiv se velmi, pro přísahu a pro spoluhodovníky nechtěl jí oslyšeti.

I poslav hned kata, rozkázal přinésti hlavu Janovu.

A on odšed, sťal jej v žaláři, a přinesl hlavu jeho na míse, a dal ji děvečce, a děvečka dala mateři své.

To uslyšavše učedlníci jeho, přišli a vzali tělo jeho, a pochovali je v hrobě.

Tedy sšedše se apoštolé k Ježíšovi, zvěstovali jemu všecko, i to, co činili, i co učili.

I řekl jim: Pojďte vy sami obzvláštně na pusté místo, a odpočiňte maličko. Nebo bylo množství těch, kteříž přicházeli a odcházeli, takže jsou ani k jídlu chvíle neměli.

I plavili se až na pusté místo soukromí.

A vidouce je zástupové, že jdou pryč, poznali jej mnozí. I sběhli se tam ze všech měst pěšky, a předešli je, a shromáždili se k němu.

Tedy vyšed Ježíš, uzřel zástup mnohý, a slitovalo mu se jich, že byli jako ovce, nemající pastýře. I počal je učiti mnohým věcem.

A když se již prodlilo, přistoupivše k němu učedlníci jeho, řekli: Pustéť jest toto místo, a již se prodlilo,

Rozpusť je, ať jdouce do okolních vesnic a městeček, nakoupí sobě chleba; nebo nemají, co by jedli.

On pak odpověděv, řekl jim: Dejte vy jim jísti. I řkou jemu: Co tedy, jdouce koupíme za dvě stě grošů chleba, a dáme jim jísti?

I dí jim: Kolik chlebů máte? Jděte a zvězte. A když zvěděli, řekli: Pět, a dvě rybě.

I rozkázal jim, aby se kázali posaditi všechněm po houfích na zelené trávě.

I usadili se rozdílně, místy po stu a místy po padesáti.

A vzav těch pět chlebů a ty dvě rybě, popatřiv do nebe, dobrořečil, i lámal chleby, a dal učedlníkům svým, aby kladli před ně. A dvě rybě rozdělil též mezi všecky.

I jedli všickni, a nasyceni jsou.

Potom sebrali drobtů dvanácte košů plných, i z ryb.

A bylo těch, kteříž jedli ty chleby, okolo pět tisíců mužů.

A hned přinutil učedlníky své vstoupiti na lodí, aby jej předešli přes moře do Betsaidy, až by on rozpustil zástup.

A rozpustiv je, šel na horu, aby se modlil.

A když bylo večer, byla lodí uprostřed moře, a on sám na zemi.

A viděl je, a oni se s těžkostí plavili; (nebo byl vítr odporný jim.) A při čtvrtém bdění nočním přišel k nim, chodě po moři, a chtěl je pominouti.

Oni pak uzřevše jej, an chodí po moři, domnívali se, že by obluda byla, i zkřikli.

(Nebo jej všickni viděli, a zstrašili se.) A hned promluvil k nim a řekl jim: Doufejtež, jáť jsem, nebojte se.

I vstoupil k nim na lodí, a utišil se vítr; a oni náramně sami v sobě se děsili a divili.

Nebo nerozuměli byli, co se stalo při chlebích; bylo zajisté srdce jejich zhrublo.

A když se přeplavili, přišli do země Genezaretské, a tu lodí přistavili.

A když vyšli z lodí, hned jej poznali.

A běhajíce po vší krajině té, počali na ložcích k němu nositi nemocné, kdežkoli zvěděli o něm, že by byl.

A kamžkoli vcházel do městeček neb do měst nebo do vsí, na ulicech kladli neduživé, a prosili ho, aby se aspoň podolka roucha jeho dotkli. A kolikož jich koli se jeho dotkli, uzdraveni byli.