Job 16–17

A odpovídaje Job, řekl:

Slyšel jsem již podobných věcí mnoho; všickni vy nepříjemní jste těšitelé.

Bude-liž kdy konec slovům povětrným? Aneb co tě popouzí, že tak mluvíš?

Zdaliž bych já tak mluviti mohl, jako vy, kdybyste byli na místě mém? Shromažďoval-li bych proti vám slova, aneb potřásal na vás hlavou svou?

Nýbrž posiloval bych vás ústy svými, a otvírání rtů mých krotilo by bolest.

Buď že mluvím, neumenšuje se bolesti mé, buď že tak nechám, neodchází ode mne.

Ale ustavičně zemdlívá mne; nebo jsi mne, ó Bože, zbavil všeho shromáždění mého.

A vrásky jsi mi zdělal; což mám za svědka, ano patrná na mně hubenost má na tváři mé to osvědčuje.

Prchlivost jeho zachvátila mne, a vzal mne v nenávist, škřipě na mne zuby svými; jako nepřítel můj zaostřil oči své na mne.

Rozedřeli na mne ústa svá, potupně mne poličkujíce, proti mně se shromáždivše.

Vydal mne Bůh silný nešlechetníku, a v ruce bezbožných uvedl mne.

Pokoje jsem užíval, však potřel mne, a uchopiv mne za šíji mou, roztříštil mne, a vystavil mne sobě za cíl.

Obklíčili mne střelci jeho, rozťal ledví má beze vší lítosti, a vylil na zem žluč mou.

Ranil mne ranou na ránu, outok učinil na mne jako silný.

Žíni jsem ušil na zjízvenou kůži svou, a zohavil jsem v prachu sílu svou.

Tvář má oduřavěla od pláče, a na víčkách mých stín smrti jest.

Ne pro nějaké bezpraví v rukou mých; nebo i modlitba má čistá jest.

Ó země, nepřikrývej krve mé, a nechť nemá místa volání mé.

Aj, nyní jestiť i v nebesích svědek můj, svědek můj, pravím, jest na výsostech.

Ó mudráci moji, přátelé moji, k Bohuť slzí oko mé.

Ó by lze bylo muži v hádku s ním se vydati, jako synu člověka s přítelem svým.

Nebo léta mně odečtená přicházejí, a cestou, kterouž se zase nenavrátím, již se beru.

Dýchání mé ruší se, dnové moji hynou, hrobu blízký jsem.

Jistě posměvači jsou u mne, a pro jejich mne kormoucení nepřichází ani sen na oči mé.

Postav mi, prosím, rukojmě za sebe; kdo jest ten, nechť mi na to ruky podá.

Nebo srdce jejich přikryl jsi, aby nerozuměli, a protož jich nepovýšíš.

Kdož pochlebuje bližním, oči synů jeho zhynou.

Jistě vystavil mne za přísloví lidem, a za divadlo všechněm,

Tak že pro žalost pošly oči mé, a oudové moji všickni stínu jsou podobni.

Užasnouť se nad tím upřímí, a však nevinný proti pokrytci vždy se zsilovati bude.

Přídržeti se bude, pravím, spravedlivý cesty své, a ten, jenž jest čistých rukou, posilní se více.

Tolikéž i vy všickni obraťte se, a poďte, prosím; neboť nenacházím mezi vámi moudrého.

Dnové moji pomíjejí, myšlení má mizejí, přemyšlování, pravím, srdce mého.

Noc mi obracejí v den, a světla denního ukracují pro přítomnost temností.

Abych pak čeho i očekával, hrob bude dům můj, ve tmě usteli ložce své.

Jámu nazovu otcem svým, matkou pak a sestrou svou červy.

Kdež jest tedy očekávání mé? A kdo to, čím bych se troštoval, spatří?

Do skrýší hrobu sstoupí, poněvadž jest všechněm v prachu země odpočívati.