Žalmy 101–150

Žalm Davidův. O milosrdenství a soudu zpívati budu, tobě, ó Hospodine, žalmy budu zpívati.

Opatrně se míti budu na cestě přímé, až přijdeš ke mně; choditi budu ustavičně v upřímnosti srdce svého i v domě svém.

Nepředstavímť sobě před oči věci nešlechetné; skutek uchylujících se v nenávisti mám, nepřichytíť se mne.

Srdce převrácené odstoupí ode mne, zlého nebudu oblibovati.

Škodícího jazykem bližnímu svému tajně, tohoť vytnu; očí vysokých a mysli naduté nikoli nebudu moci trpěti.

Oči mé na pravdomluvné v zemi, aby sedali se mnou; kdož chodí po cestě upřímé, tenť mi sloužiti bude.

Nebude bydliti v domě mém činící lest, a mluvící lež nebude míti místa u mne.

Každého jitra pléniti budu všecky nešlechetné z země, abych tak vyplénil z města Hospodinova všecky, kdož páší nepravost.

(102:1) Modlitba chudého, když sevřín jsa, před Hospodinem vylévá žádosti své. (102:2) Hospodine, slyš modlitbu mou, a volání mé přijdiž k tobě.

(102:3) Neskrývej tváři své přede mnou, v den ssoužení mého nakloň ke mně ucha svého; když k tobě volám, rychle vyslyš mne.

(102:4) Nebo mizejí jako dým dnové moji, a kosti mé jako ohniště vypáleny jsou.

(102:5) Poraženo jest jako bylina, a usvadlo srdce mé, tak že jsem chleba svého jísti zapomenul.

(102:6) Od hlasu lkání mého přilnuly kosti mé k kůži mé.

(102:7) Podobný jsem učiněn pelikánu na poušti, jsem jako výr na pustinách.

(102:8) Bdím, a jsem jako vrabec osamělý na střeše.

(102:9) Každý den utrhají mi nepřátelé moji, a posměvači moji proklínají mnou.

(102:10) Nebo jídám popel jako chléb, a k nápoji svému slz přiměšuji,

(102:11) Pro rozhněvání tvé a zažžený hněv tvůj; nebo zdvihna mne, hodils mnou.

(102:12) Dnové moji jsou jako stín nachýlený, a já jako tráva usvadl jsem.

(102:13) Ale ty, Hospodine, na věky zůstáváš, a památka tvá od národu až do pronárodu.

(102:14) Ty povstana, smiluješ se nad Sionem, nebo čas jest učiniti milost jemu, a čas uložený přišel.

(102:15) Nebo líbost mají služebníci tvoji v kamení jeho, a nad prachem jeho slitují se,

(102:16) Aby se báli pohané jména Hospodinova, a všickni králové země slávy tvé,

(102:17) Když by Hospodin vzdělal Sion, a ukázal se v slávě své,

(102:18) Když by popatřil k modlitbě poníženého lidu, nepohrdaje modlitbou jejich.

(102:19) Budeť to zapsáno pro budoucí potomky, a lid, kterýž má stvořen býti, chváliti bude Hospodina,

(102:20) Že shlédl s výsosti svatosti své. Hospodin s nebe na zemi že popatřil,

(102:21) Aby vyslyšel vzdychání vězňů, a rozvázal ty, kteříž již k smrti oddání byli,

(102:22) Aby vypravovali na Sionu jméno Hospodinovo, a chválu jeho v Jeruzalémě,

(102:23) Když se spolu shromáždí národové a království, aby sloužili Hospodinu.

(102:24) Ztrápilť jest na cestě sílu mou, ukrátil dnů mých,

(102:25) Až jsem řekl: Můj Bože, nebeř mne u prostřed dnů mých; od národu zajisté až do pronárodu jsou léta tvá,

(102:26) I prvé nežlis založil zemi, a dílo rukou svých, nebesa.

(102:27) Onať pominou, ty pak zůstáváš; všecky ty věci jako roucho zvetšejí, jako oděv změníš je, a změněny budou.

(102:28) Ty pak jsi tentýž, a léta tvá nikdy nepřestanou.

(102:29) Synové služebníků tvých bydliti budou, a símě jejich zmocní se před tebou.

Davidův. Dobrořeč duše má Hospodinu, a všecky vnitřnosti mé jménu svatému jeho.

Dobrořeč duše má Hospodinu, a nezapomínej se na všecka dobrodiní jeho,

Kterýž odpouští tobě všecky nepravosti, kterýž uzdravuje všecky nemoci tvé,

Kterýž vysvobozuje od zahynutí život tvůj, kterýž tě korunuje milosrdenstvím a mnohým slitováním,

Kterýž nasycuje dobrými věcmi ústa tvá, tak že se obnovuje jako orlice mladost tvá.

Činí, což spravedlivého jest, Hospodin, a soudy všechněm utištěným.

Známé učinil Mojžíšovi cesty své, synům Izraelským skutky své.

Lítostivý a milostivý jest Hospodin, dlouhoshovívající a mnohého milosrdenství.

Nebudeť ustavičně žehrati, ani na věky hněvu držeti.

Ne podlé hříchů našich nakládá s námi, ani vedlé nepravostí našich odplacuje nám.

Nebo jakož jsou vysoko nebesa nad zemí, tak jest vyvýšené milosrdenství jeho nad těmi, kteříž se ho bojí.

A jak daleko jest východ od západu, tak daleko vzdálil od nás přestoupení naše.

Jakož se slitovává otec nad dítkami,tak se slitovává Hospodin nad těmi, kteříž se hobojí.

Onť zajisté zná slepení naše, v paměti má, že prach jsme.

Dnové člověka jsou jako tráva, a jako květ polní, tak kvete.

Jakž vítr na něj povane, anť ho není, aniž ho již více pozná místo jeho.

Milosrdenství pak Hospodinovo od věků až na věky nad těmi, kteříž se ho bojí, a spravedlnost jeho nad syny synů,

Kteříž ostříhají smlouvy jeho, a pamatují na přikázaní jeho, aby je činili.

Hospodin na nebesích utvrdil trůn svůj, a kralování jeho nade vším panuje.

Dobrořečte Hospodinu andělé jeho, kteříž jste mocní v síle, a činíte slovo jeho, poslušní jsouc hlasu slova jeho.

Dobrořečte Hospodinu všickni zástupové jeho, služebníci jeho, kteříž činíte vůli jeho.

Dobrořečte Hospodinu všickni skutkové jeho, na všech místech panování jeho. Dobrořeč duše má Hospodinu.

Dobrořeč duše má Hospodinu. Hospodine Bože můj, velmi jsi veliký, velebnost a krásu jsi oblékl.

Přioděls se světlem jako rouchem, roztáhls nebesa jako kortýnu.

Kterýž sklenul na vodách paláce své, kterýž užívá hustých oblaků místo vozů, a vznáší se na peří větrovém.

Kterýž činí posly své duchy, služebníky své oheň plápolající.

Založil zemi na sloupích jejich, tak že se nepohne na věky věků.

Propastí jako rouchem byl jsi ji přioděl, i nad horami stály vody.

K žehrání tvému rozběhly se, před hřmotem hromu tvého pospíšily,

(Vystoupily hory, snížilo se údolí), na místo, kteréž jsi jim založil.

Meze jsi položil, aby jich nepřestupovaly, ani se navracovaly k přikrývání země.

Kterýž vypouštíš potoky přes údolé, aby tekli mezi horami,

A nápoj dávali všechněm živočichům polním. Tuť uhašují oslové divocí žízeň svou.

Při nich hnízdí se ptactvo nebeské, a z prostřed ratolestí hlas svůj vydává.

Kterýž svlažuješ hory z výsostí svých, aby ovocem činů tvých sytila se země.

Dáváš, aby rostla tráva dobytku, a bylina ku potřebě člověku, abys tak vyvodil chléb z země,

A víno, jenž obveseluje srdce člověka. Činí, aby se stkvěla tvář od oleje, ano i pokrmem zdržuje život lidský.

Nasyceno bývá i dříví Hospodinovo, cedrové Libánští, kteréž štípil.

Na nichž se ptáci hnízdí, i čáp příbytek svůj má na jedlí.

Hory vysoké jsou kamsíků, skály útočiště králíků.

Učinil měsíc k jistým časům, a slunce zná západ svůj.

Uvodíš tmu, a bývá noc, v níž vybíhají všickni živočichové lesní:

Lvíčata řvoucí po loupeži, aby hledali od Boha silného pokrmu svého.

Když slunce vychází, zase shromažďují se, a v doupatech svých se ukládají.

Člověk vychází ku práci své, a k dílu svému až do večera.

Jak mnozí a velicí jsou skutkové tvoji, Hospodine! Všeckys je moudře učinil, plná jest země bohatství tvého.

V moři pak velikém a přeširokém, tamť jsou hmyzové nesčíslní, a živočichové malí i velicí.

Tuť bárky přecházejí i velryb, kteréhož jsi stvořil, aby v něm hrál.

Všecko to na tě očekává, abys jim dával pokrm časem svým.

Když jim dáváš, sbírají; když otvíráš ruku svou, nasyceni bývají dobrými věcmi.

Když skrýváš tvář svou, rmoutí se; když odjímáš ducha jejich, hynou, a v prach svůj se navracejí.

Vysíláš ducha svého, a zase stvořeni bývají, a obnovuješ tvář země.

Budiž sláva Hospodinova na věky, rozveselujž se Hospodin v skutcích svých.

On když pohledí na zemi, anať se třese; když se dotkne hor, anť se kouří.

Zpívati budu Hospodinu, dokudž jsem živ; žalmy Bohu svému zpívati budu, pokudž mne stává.

Libé bude přemyšlování mé o něm, jáť rozveselím se v Hospodinu.

Ó by hříšníci vyhynuli z země, a bezbožných aby již nebylo. Dobrořeč duše má Hospodinu. Halelujah.

Oslavujte Hospodina, ohlašujte jméno jeho, oznamujte mezi národy skutky jeho.

Zpívejte jemu, žalmy prozpěvujte jemu, rozmlouvejte o všech divných skutcích jeho.

Chlubte se jménem svatým jeho; vesel se srdce těch, kteříž hledají Hospodina.

Hledejte Hospodina a síly jeho, hledejte tváři jeho ustavičně.

Rozpomínejte se na divné skutky jeho, kteréž činil, na zázraky jeho a na soudy úst jeho,

Símě Abrahamovo, služebníka jeho, synové Jákobovi, vyvolení jeho.

Onť jest Hospodin Bůh náš, na vší zemi soudové jeho.

Pamatuje věčně na smlouvu svou, na slovo, kteréž přikázal až do tisíce pokolení,

Kteréž upevnil s Abrahamem, a na přísahu svou učiněnou Izákovi.

Nebo ji utvrdil Jákobovi za ustanovení, Izraelovi za smlouvu věčnou,

Pravě: Tobě dám zemi Kananejskou za podíl dědictví vašeho,

Ješto jich byl malý počet, malý počet, a ještě v ní byli pohostinu.

Přecházeli zajisté z národu do národu, a z království k jinému lidu.

Nedopustil žádnému ublížiti jim, ano i krále pro ně trestal, řka:

Nedotýkejte se pomazaných mých, a prorokům mým nečiňte nic zlého.

Když přivolav hlad na zemi, všecku hůl chleba polámal,

Poslal před nimi muže znamenitého, jenž za služebníka prodán byl, totiž Jozefa.

Jehož nohy sevřeli pouty, železa podniknouti musil,

Až do toho času, když se zmínka stala o něm; řeč Hospodinova zkusila ho.

Poslav král, propustiti ho rozkázal, panovník lidu svobodna ho učinil.

Ustanovil ho pánem domu svého, a panovníkem všeho vládařství svého,

Aby vládl i knížaty jeho podlé své líbosti, a starce jeho vyučoval moudrosti.

Potom všel Izrael do Egypta, a Jákob pohostinu byl v zemi Chamově.

Kdež rozmnožil Bůh lid svůj náramně, a učinil, aby silnější byl nad nepřátely své.

Změnil mysl těchto, aby v nenávisti měli lid jeho, a aby ukládali lest o služebnících jeho.

I poslal Mojžíše slouhu svého, a Arona, kteréhož vyvolil.

Kteříž předložili jim slova znamení jeho a zázraků v zemi Chamově.

Poslal tmu, a zatmělo se, aniž odporná byla slovu jeho.

Obrátil vody jejich v krev, a zmořil ryby v nich.

Vydala země jejich množství žab, i v pokoleních králů jejich.

Řekl, i přišla směsice žížal, a stěnice na všecky končiny jejich.

Dal místo deště krupobití, oheň hořící na zemi jejich,

Tak že potloukl réví jejich i fíkoví jejich, a zpřerážel dříví v krajině jejich.

Řekl, i přišly kobylky a chroustů nesčíslné množství.

I sežrali všelikou bylinu v krajině jejich, a pojedli úrody země jejich.

Nadto…