Jób 19–20

Tedy odpověděv Job, řekl:

Dokudž trápiti budete duši mou, a dotírati na mne řečmi svými?

Již na desetkrát zhaněli jste mne, aniž se stydíte, že se zatvrzujete proti mně.

Ale nechť jest tak, že jsem zbloudil, při mně zůstane blud můj.

Jestliže se pak vždy proti mně siliti chcete, a obviňujíc mne, za pomoc sobě bráti proti mně potupu mou:

Tedy vězte, že Bůh podvrátil mne, a sítí svou otáhl mne.

Nebo aj, volám-li pro nátisk, nemám vyslyšení; křičím-li, není rozsouzení.

Cestu mou zapletl tak, abych nikoli projíti nemohl, a stezky mé temnostmi zastřel.

Slávu mou se mne strhl, a sňal korunu s hlavy mé.

Zpodvracel mne všudy vůkol, abych zahynul, a vyvrátil jako strom naději mou.

Nadto zažžel proti mně prchlivost svou, a přičtl mne mezi nepřátely své.

Pročež přitáhše houfové jeho, učinili sobě ke mně cestu, a vojensky se položili okolo stanu mého.

Bratří mé ode mne vzdálil, a známí moji všelijak se mne cizí.

Opustili mne příbuzní moji, a známí moji zapomenuli se na mne.

Podruhové domu mého a děvky mé za cizího mne mají, cizozemec jsem před očima jejich.

Na služebníka svého volám, ale neozývá se, i když ho ústy svými pěkně prosím.

Dýchání mého štítí se manželka má, ačkoli pokorně jí prosím, pro dítky života mého.

Nadto i ti nejšpatnější pohrdají mnou; i když povstanu, utrhají mi.

V ošklivost mne sobě vzali všickni rádcové moji, a ti, kteréž miluji, obrátili se proti mně.

K kůži mé jako k masu mému přilnuly kosti mé, kůže při zubích mých toliko v cele zůstala.

Slitujte se nade mnou, slitujte se nade mnou, vy přátelé moji; nebo ruka Boží se mne dotkla.

Proč mi se protivíte tak jako Bůh silný, a masem mým nemůžte se nasytiti?

Ó kdyby nyní sepsány byly řeči mé, ó kdyby v knihu vepsány byly,

Anobrž rafijí železnou a olovem na věčnost na skále aby vyryty byly.

Ačkoli já vím, že vykupitel můj živ jest, a že v den nejposlednější nad prachem se postaví.

A ač by kůži mou i tělo červi zvrtali, však vždy v těle svém uzřím Boha.

Kteréhož já uzřím sobě, a oči mé spatří jej, a ne jiný, jakkoli zhynula ledví má u vnitřnosti mé.

Ješto byste říci měli: I pročež ho trápíme? poněvadž základ dobré pře při mně se nalézá.

Bojte se meče, nebo pomsta za nepravosti jest meč, a vězte, žeť bude soud.

Odpovídaje pak Zofar Naamatský, řekl:

Z příčiny té myšlení má k odpovídání tobě nutí mne, a to abych rychle učinil,

Že kárání k zahanbení svému slyším, pročež duch můj osvícený nutí mne, aťbych odpovídal.

Zdaž nevíš o tom, že od věků, a jakž postavil Bůh člověka na zemi,

Plésání bezbožných krátké jest, a veselí pokrytce jen na chvílku?

Byť pak vstoupila až k nebi pýcha jeho, a hlava jeho oblaku by se dotkla,

Však jako lejno jeho na věky zahyne. Ti, kteříž jej vídali, řeknou: Kam se poděl?

Jako sen pomine, aniž ho naleznou; nebo uteče jako vidění noční.

Oko, kteréž ho vídalo, již ho nikdy neuzří, aniž více patřiti bude na něj místo jeho.

Synové jeho budou přízně u nuzných hledati, a ruce jeho musejí zase vraceti loupež svou.

Kosti jeho naplněny jsou hříchy mladosti jeho, a s ním v prachu lehnou.

A ačkoli zlost sladne v ústech jeho, a chová ji pod jazykem svým;

Kochá se v ní, a nepouští jí, ale zdržuje ji u prostřed dásní svých:

Však pokrm ten ve střevách jeho promění se; bude jako žluč hadů nejlítějších u vnitřnostech jeho.

Zboží nahltané vyvrátí, z břicha jeho Bůh silný je vyžene.

Jed hadů lítých ssáti bude, zabije ho jazyk ještěrčí.

Neuzří pramenů potoků a řek medu a másla.

Navrátí úsilé cizí, a nezažive ho, vedlé nátisku svého rozličného; nebude na ně vesel.

Nebo utiskal a opouštěl nuzné, dům zloupil a nestavěl ho.

Pročež nesezná nic pokojného v životě svém, aniž které nejrozkošnější své věci bude moci zachovati.

Nic mu nepozůstane z pokrmu jeho, tak že nebude míti, čím by se troštoval.

Byť pak i dovršena byla hojnost jeho, ssoužení míti bude; každá ruka trapiče oboří se na něj.

By měl čím naplniti břicho své, dopustí na něj Bůh prchlivost hněvu svého, kterouž na něj dštíti bude i na pokrm jeho.

Když utíkati bude před zbrojí železnou, prostřelí ho lučiště ocelivé.

Střela vyňata bude z toulu a vystřelena, nadto meč pronikne žluč jeho; a když odcházeti bude, přikvačí jej hrůzy.

Všeliká neštěstí jsou polečena v skrýších jeho, zžíře jej oheň nerozdmýchaný, zle se povede i pozůstalému v stanu jeho.

Odkryjí nebesa nepravost jeho, a země povstane proti němu.

Rozptýlena bude úroda domu jeho, rozplyne se v den hněvu jeho.

Tenť jest podíl člověka bezbožného od Boha, to, pravím, dědictví vyrčené jemu od Boha silného.