Psalm 73:17–28

Až jsem všel do svatyní Boha silného, tu jsem srozuměl poslední věci jejich.

Jistě že jsi je na místech plzkých postavil, a uvržeš je v spustliny.

Aj, jakť přicházejí na spuštění jako v okamžení! Mizejí a hynou hrůzami,

Jako snové tomu, kdož procítí; Pane, když je probudíš, obraz ten jejich za nic položíš.

Když zhořklo srdce mé, a ledví má bodena byla,

Nesmyslný jsem byl, aniž jsem co znal, jako hovádko byl jsem před tebou.

A však vždycky jsem byl s tebou, nebo jsi mne ujal za mou pravici.

Podlé rady své veď mne, a potom v slávu přijmeš mne.

Kohož bych měl na nebi? A mimo tebe v žádném líbosti nemám na zemi.

Ač tělo i srdce mé hyne, skála srdce mého, a díl můj Bůh jest na věky.

Nebo aj, ti, kteříž se vzdalují tebe, zahynou; vytínáš ty, kteříž cizoloží odcházením od tebe.

Ale mně nejlépe jest přídržeti se Boha; pročež skládám v Panovníku Hospodinu doufání své, abych vypravoval všecky skutky jeho.