Žalmy 140–142

(140:1) Přednímu z kantorů, žalm Davidův. (140:2) Vysvoboď mne, Hospodine, od člověka zlého, a od muže ukrutného ostříhej mne,

(140:3) Kteříž myslí zlé věci v srdci, a na každý den sbírají se k válce.

(140:4) Naostřují jazyk svůj jako had, jed lítého hada jest ve rtech jejich. Sélah.

(140:5) Ostříhej mne, Hospodine, od rukou bezbožníka, od muže ukrutného zachovej mne, kteříž myslí podraziti nohy mé.

(140:6) Polékli pyšní na mne osídlo a provazy, roztáhli teneta u cesty, a léčky své mi položili. Sélah.

(140:7) Řekl jsem Hospodinu: Bůh silný můj jsi, pozoruj, Hospodine, hlasu pokorných modliteb mých.

(140:8) Hospodine Pane, sílo spasení mého, kterýž přikrýváš hlavu mou v čas boje,

(140:9) Nedávej, Hospodine, bezbožnému, čehož žádostiv jest, ani předsevzetí zlého vykonati jemu dopouštěj, aby se nepovýšil. Sélah.

(140:10) Vůdce těch, jenž obkličují mne, nepravost rtů jejich ať přikryje.

(140:11) Padej na ně uhlé řeřavé, a na oheň uvrz je, do jam hlubokých, aby nemohli povstati.

(140:12) Člověk utrhač nebude upevněn na zemi, a muž ukrutný, zlostí polapen jsa, padne.

(140:13) Vím, žeť se Hospodin zasadí o při chudého, a pomstí nuzných.

(140:14) A tak spravedliví slaviti budou jméno tvé, a upřímí přebývati před oblíčejem tvým.

Žalm Davidův. Hospodine, k toběť volám, pospěš ke mně; pozoruj hlasu mého, když tebe vzývám.

Budiž příjemná modlitba má, jako kadění před oblíčejem tvým, pozdvižení rukou mých, jako obět večerní.

Polož, Hospodine, stráž ústům mým, ostříhej dveří rtů mých.

Nedopouštěj srdci mému uchýliti se ke zlé věci, k činění skutků bezbožných, s muži činícími nepravost, a abych nebyl přelouzen líbostmi jejich.

Nechť mne bije spravedlivý, přijmu to za dobrodiní, a nechť tresce mne, bude mi to olej nejčistší, kterýž neprorazí hlavy mé, ale ještěť modlitba má platná bude proti zlosti jejich.

Smetáni jsou do míst skalnatých soudcové jejich, aby slyšeli slova má, nebo jsou libá.

Jako když někdo roubá a štípá dříví na zemi, tak se rozletují kosti naše až k ústům hrobovým.

Ale k toběť, Hospodine Pane, oči mé; v tebe doufám, nevylévej duše mé.

Zachovej mne od osídla, kteréž mi roztáhli, a od sítek činících nepravost.

Nechť padnou hromadně do sítek svých bezbožní, a já zatím přejdu.

(142:1) Vyučující Davidův, když byl v jeskyni, modlitba jeho. (142:2) Hlasem svým k Hospodinu volám, hlasem svým Hospodinu pokorně se modlím.

(142:3) Vylévám před oblíčejem jeho žádost svou, a ssoužení své před ním oznamuji.

(142:4) Když se úzkostmi svírá ve mně duch můj, ty znáš stezku mou; na cestě, po kteréžkoli chodím, osídlo mi ukryli.

(142:5) Ohlédám-li se na pravo, a patřím, není, kdo by mne znáti chtěl; zhynulo útočiště mé, není, kdo by se ujal o život můj.

(142:6) K tobě volám, Hospodine, říkaje: Ty jsi doufání mé a díl můj v zemi živých.

(142:7) Pozorujž volání mého, neboť jsem zemdlen přenáramně; vysvoboď mne od těch, jenž stihají mne, nebo jsou silnější nežli já.

(142:8) Vyveď z žaláře duši mou, abych oslavoval jméno tvé; obstoupí mne spravedliví, když mi dobrodiní učiníš.