Mark 4–5

A opět počal Ježíš učiti u moře. I shromáždil se k němu zástup mnohý, takže vstoupiv na lodí, seděl na moři, a všecken zástup byl na zemi podle moře.

I učil je mnohým věcem v podobenstvích, a pravil jim v učení svém:

Slyšte. Aj, vyšel rozsevač, aby rozsíval.

I stalo se v tom rozsívání, že jedno padlo podle cesty, a přiletělo ptactvo nebeské, i szobali je.

A jiné padlo na místo skalnaté, kdežto nemělo mnoho země, a hned vzešlo; neb nemělo hlubokosti země.

A když vyšlo slunce, uvadlo, a protože nemělo kořene, uschlo.

A jiné padlo mezi trní; i zrostlo trní, a udusilo je. I nevydalo užitku.

Jiné pak padlo v zemi dobrou, a dalo užitek vzhůru vstupující a rostoucí; přineslo zajisté jedno třidcátý, a jiné šedesátý, a jiné pak stý.

I pravil jim: Kdo má uši k slyšení, slyš.

A když pak byl sám, tázali se ho ti, kteříž při něm byli, se dvanácti, na to podobenství.

I řekl jim: Vámť jest dáno, znáti tajemství království Božího, ale těm, kteříž jsou vně, v podobenství všecko se děje,

Aby hledíce, hleděli, a neuzřeli, a slyšíce, slyšeli, a nesrozuměli, aby se snad neobrátili, a byli by jim odpuštěni hříchové.

I dí jim: Neznáte podobenství tohoto? A kterakž pak jiná všecka podobenství poznáte?

Rozsevač, ten slovo rozsívá.

Titoť pak jsou, ješto podle cesty símě přijímají, kdežto se rozsívá slovo, kteréž když oni slyší, ihned přichází satan a vynímá slovo, kteréž vsáto jest v srdcích jejich.

A tak podobně ti, kteříž jako skalnatá země posáti jsou, kteřížto jakž uslyší slovo, hned s radostí přijímají je.

Než nemají kořene v sobě, ale jsou časní; potom když vznikne soužení a protivenství pro slovo Boží, hned se horší.

A tito jsou, jenž mezi trní posáti jsou, kteříž ač slovo slyší,

Ale pečování tohoto světa a oklamání zboží, a jiné žádosti zlé k tomu přistupující, udušují slovo, takže bez užitku bývá.

Titoť pak jsou, jenž v zemi dobrou símě přijali, kteříž slyší slovo Boží, a přijímají, a užitek přinášejí, jedno třidcátý, a jiné šedesátý, a jiné stý.

Dále pravil jim: Zdali rozsvícena bývá svíce, aby postavena byla pod nádobu nebo pod postel? Však aby na svícen vstavena byla.

Nebo nic není skrytého, co by nebylo zjeveno; aniž jest co tak ukrytého, aby najevo nevyšlo.

Jestliže kdo má uši k slyšení, slyš.

I mluvil k nim: Vizte, co slyšíte. Kterou měrou budete měřiti, touť vám bude odměřeno, a přidáno bude vám poslouchajícím.

Nebo kdožť má, tomu bude dáno; a kdo nemá, i to, což má, bude od něho odjato.

I pravil jim: Tak jest království Boží, jako kdyby člověk uvrhl símě v zemi.

A spal by, a vstával by ve dne i v noci, a semeno by vzešlo a vzrostlo, jakž on neví.

Nebo sama od sebe země plodí, nejprv bylinu, potom klas, potom plné obilé v klasu.

A když sezrá úroda, ihned přičiní srp; neboť jest nastala žeň.

I řekl opět: K čemu připodobníme království Boží? Aneb kterému podobenství je přirovnáme?

Jest jako zrno horčičné, kteréžto, když vsáto bývá v zemi, menší jest ze všech semen, kteráž jsou na zemi.

Ale když vsáto bývá, roste, a bývá větší než všecky byliny, a činíť ratolesti veliké, takže pod stínem jeho mohou sobě ptáci nebeští hnízda dělati.

A takovými mnohými podobenstvími mluvil jim slovo, jakž mohli slyšeti.

A bez podobenství nemluvil jim, učedlníkům pak svým soukromí vykládal všecko.

I řekl jim v ten den, když již bylo večer: Plavme se na druhou stranu.

A nechavše zástupu, pojali jej, tak jakž byl na lodičce. Ale i jiné lodičky byly s ním.

Tedy stala se bouře veliká od větru, až se vlny na lodí valily, takže se již naplňovala lodí.

A on zzadu na lodí spal na podušce. I zbudili jej, a řekli jemu: Mistře, což pak nic nedbáš, že hyneme?

I probudiv se, přimluvil větru a řekl moři: Umlkni a upokoj se. I přestal vítr, a stalo se utišení veliké.

I řekl jim: Proč se tak bojíte? Což ještě nemáte víry?

I báli se bázní velikou, a pravili jeden k druhému: Hle kdo jest tento, že i vítr i moře poslouchají jeho?

Tedy přeplavili se přes moře do krajiny Gadarenských.

A jakž vyšel z lodí, hned se s ním potkal člověk z hrobů, maje ducha nečistého.

Kterýž bydlil v hrobích, a aniž ho kdo již mohl řetězy svázati,

Nebo často jsa pouty a řetězy okován, polámal řetězy a pouta roztrhal, a žádný nemohl ho zkrotiti.

A vždycky ve dne i v noci na horách a v hrobích byl, křiče a tepa se kamením.

Uzřev pak Ježíše zdaleka, běžel a poklonil se jemu,

A křiče hlasem velikým, řekl: Co jest tobě do mne, Ježíši, Synu Boha nejvyššího? Zaklínám tě skrze Boha, abys mne netrápil.

(Nebo pravil jemu: Vyjdiž, duchu nečistý, z člověka tohoto.)

I otázal se ho: Jakť říkají? A on odpovídaje, řekl: Množství jméno mé jest, neb jest nás mnoho.

I prosil ho velmi, aby jich nevyháněl z té krajiny.

Bylo pak tu při horách stádo vepřů veliké pasoucích se.

I prosili ho všickni ti ďáblové, řkouce: Pusť nás do vepřů, ať do nich vejdeme.

I povolil jim hned Ježíš. A vyšedše duchové nečistí, vešli do vepřů. I běželo to stádo s vrchu dolů do moře, (a bylo jich ke dvěma tisícům,) i ztonuli v moři.

Ti pak, kteříž ty vepře pásli, utekli a oznámili to v městě i ve vsech. I vyšli lidé, aby viděli, co je se to stalo.

I přišli k Ježíšovi, a uzřeli toho, kterýž byl trápen od ďábelství, an sedí, odín jsa a maje zdravý rozum, toho totiž, kterýž měl tmu ďáblů. I báli se.

A kteříž to viděli, vypravovali jim, kterak se stalo tomu, kterýž měl ďábelství, i o vepřích.

Tedy počali ho prositi, aby odšel z krajin jejich.

A když vstoupil na lodí, prosil ho ten, kterýž trápen byl od ďábelství, aby byl s ním.

Ježíš pak nedopustil mu, ale řekl jemu: Jdi k svým do domu svého, a zvěstuj jim, kterak jest veliké věci učinil tobě Hospodin, a slitoval se nad tebou.

I odšel, a počal ohlašovati v krajině Desíti měst, kterak veliké věci učinil mu Ježíš. I divili se všickni.

A když se přeplavil Ježíš na lodí zase na druhou stranu, sšel se k němu zástup mnohý. A on byl u moře.

A aj, přišel jeden z knížat školy Židovské, jménem Jairus, a uzřev jej, padl k nohám jeho,

A velmi ho prosil, řka: Dcerka má skonává. Prosím, pojď, vlož na ni ruce, aby uzdravena byla, a budeť živa.

I šel s ním, a zástup mnohý šel za ním, i tiskli jej.

(Tedy žena jedna, kteráž tok krve měla dvanácte let,

A mnoho byla trápena od mnohých lékařů, a vynaložila všecken statek svůj, a nic jí bylo neprospělo, ale vždy se hůře měla,

Uslyšavši o Ježíšovi, přišla v zástupu pozadu, a dotkla se roucha jeho.

Neb řekla byla: Dotknu-li se jen roucha jeho, uzdravena budu.

A hned přestal jest krvotok její, a pocítila na těle, že by uzdravena byla od neduhu svého.

A hned Ježíš poznav sám v sobě, že jest moc vyšla z něho k uzdravení, obrátiv se v zástupu, řekl: Kdo se dotekl roucha mého?

I řekli mu učedlníci jeho: Vidíš, že tě zástup tiskne, a pravíš: Kdo se mne dotekl?

I hleděl vůkol, aby ji uzřel, která jest to učinila.

Ta pak žena s bázní a s třesením, věduci, co se stalo při ní, přistoupila a padla před ním, a pověděla mu všecku pravdu.

On pak řekl jí: Dcero, víra tvá tě uzdravila, jdiž u pokoji, a buď zproštěna od trápení svého.)

A když on ještě mluvil, přišli někteří z domu knížete školy, řkouce: Dcera tvá umřela, proč již zaměstknáváš Mistra?

Ježíš pak, hned jakž uslyšel to, což oni mluvili, řekl knížeti školy: Neboj se, toliko věř.

I nedal žádnému za sebou jíti, jediné Petrovi, Jakubovi a Janovi, bratru Jakubovu.

I přišel do domu knížete školy, a viděl tam hluk, ano plačí a kvílí velmi.

I všed tam, řekl jim: Co se bouříte a plačete? Neumřelať jest děvečka, ale spí.

I posmívali se jemu. On pak vyhnav všecky, pojal toliko otce a matku děvečky, a ty, kteříž s ním byli, i všel tam, kdež děvečka ležela.

A vzav ruku děvečky, řekl jí: Talitha kumi, jenž se vykládá: Děvečko, (toběť pravím,) vstaň.

A hned vstala děvečka, a chodila; nebo byla ve dvanácti letech. I zděsili se divením převelikým.

A přikázal jim pilně, aby žádný o tom nezvěděl. I rozkázal jí dáti jísti.