Jób 7–9

Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.

Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:

Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.

Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.

Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.

Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.

Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,

Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.

Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase,

Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.

Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.

Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?

Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:

Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,

Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.

Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.

Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?

A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?

Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?

Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?

Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.

Tedy odpovídaje Bildad Suchský, řekl:

Dokudž mluviti budeš takové věci, a slova úst tvých budou jako vítr násilný?

Což by Bůh silný neprávě soudil,a Všemohoucí což by převracel spravedlnost?

Synové zajisté tvoji že zhřešili proti němu, proto pustil je po nepravosti jejich.

Kdybys ty opravdově hledal Boha silného, a Všemohoucímu se modlil,

A byl čistý a upřímý: jistě žeť by se hned probudil k tobě, a napravil by příbytek spravedlnosti tvé.

A byly by první věci tvé špatné, poslední pak rozmnožily by se náramně.

Nebo vzeptej se, prosím, věku starého, a nastroj se k zpytování otců jejich.

(Myť zajisté včerejší jsme, aniž jsme čeho povědomi; k tomu dnové naši jsou jako stín na zemi.)

Zdaliž tě oni nenaučí, a nepovědí tobě, a z srdce svého nevynesou-liž slov?

Zdali roste třtí bez bahna? Roste-liž rákosí bez vody?

Nýbrž ještě za zelena, dříve než vytrháno bývá, ano prvé než jaká jiná tráva, usychá.

Tak stezky všech zapomínajících se na Boha silného, tak, pravím, naděje pokrytce zahyne.

Klesne naděje jeho, a doufání jeho jako dům pavouka.

Spolehne-li na dům svůj, neostojí; chytí-li se ho, nezdrží.

Vláhu má před sluncem, tak že z zahrady jeho výstřelkové jeho vynikají.

Při vrchovišti kořenové jeho hustě rostou, i na místech skalnatých rozkládá se.

A však bývá-li zachvácen z místa svého, až by se ho i odečtlo, řka: Nevidělo jsem tě:

Tožť ta radost života jeho, a z země jiný vykvetá.

Aj, Bůh silný nepohrdá upřímým, ale nešlechetným ruky nepodává:

Až i naplní smíchem ústa tvá, a rty tvé plésáním,

Když nenávidící tebe v hanbu oblečeni budou, a stánku lidí bezbožných nikdež nebude.

Odpověděv pak Job, řekl:

I ovšem vím, žeť tak jest; nebo jak by mohl člověk spravedliv býti před Bohem silným?

A chtěl-li by se hádati s ním, nemohl by jemu odpovědíti ani na jedno z tisíce slov.

Moudrého jest srdce a silný v moci. Kdo zatvrdiv se proti němu, pokoje užil?

On přenáší hory, než kdo shlédne, a podvrací je v prchlivosti své.

On pohybuje zemí z místa jejího, tak že se třesou sloupové její.

On když zapovídá slunci, nevychází, a hvězdy zapečeťuje.

On roztahuje nebe sám, a šlapá po vlnách mořských.

On učinil Arktura, Oriona, Kuřátka a hvězdy skryté na poledne.

On činí věci veliké, a to nevystižitelné a divné, jimž není počtu.

Ano jde-li mimo mne, tedy nevidím; ovšem když pomíjí, neznamenám ho.

Tolikéž jestliže co uchvátí, kdo mu to rozkáže navrátiti? Kdo dí jemu: Co činíš?

Nezdržel-li by Bůh hněvu svého, klesli by před ním spolu spuntovaní, jakkoli mocní.

Jakž bych já tedy jemu odpovídati, a jaká slova svá proti němu vyhledati mohl?

Kterémuž, bych i spravedliv byl, nebudu odpovídati, ale před soudcím svým pokořiti se budu.

Ač bych pak i volal, a on mi se ozval, neuvěřím, aby vyslyšel hlas můj,

Poněvadž vichřicí setřel mne, rozmnožil rány mé bez příčiny.

Aniž mi dá oddechnouti, ale sytí mne hořkostmi.

Obrátil-li bych se k moci, aj, onť jest nejsilnější; pakli k soudu, kdo mi rok složí?

Jestliže se za spravedlivého stavěti budu, ústa má potupí mne; pakli za upřímého, převráceného mne býti ukáží.

Jsem-li upřímý, nebudu věděti toho; nenáviděti budu života svého.

Jediná jest věc, pročež jsem to mluvil, že upřímého jako bezbožného on zahlazuje.

Jestliže bičem náhle usmrcuje, zkušování nevinných se posmívá;

Země dána bývá v ruku bezbožného, tvář soudců jejich zakrývá: jestliže ne on, kdož jiný jest?

Dnové pak moji rychlejší byli nežli posel; utekli, aniž viděli dobrých věcí.

Pominuli jako prudké lodí, jako orlice letící na pastvu.

Dím-li: Zapomenu se na své naříkání, zanechám horlení svého, a posilím se:

Lekám se všech bolestí svých, vida, že mne jich nezprostíš.

Jestli jsem bezbožný, pročež bych nadarmo pracoval?

Ano bych se i umyl vodou sněžnou, a očistil mýdlem ruce své,

Tedy v jámě pohřížíš mne, tak že se ode mne zprzní i to roucho mé.

Nebo Bůh není člověkem jako já, jemuž bych odpovídati mohl, a abychom vešli spolu v soud.

Aniž máme prostředníka mezi sebou, kterýž by rozhodl nás oba.

Kdyby odjal ode mne prut svůj, a strach jeho aby mne nekormoutil,

Tehdáž bych mluvil, a nebál bych se, poněvadž není toho tak při mně.