Job 38–41

Tedy odpověděl Hospodin Jobovi z vichru, a řekl:

Kdož jest to, jenž zatemňuje radu řečmi neumělými?

Přepaš nyní jako muž bedra svá, a nač se tebe tázati budu, oznam mi.

Kdes byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, jestliže máš rozum.

Kdo rozměřil ji, víš-li? Aneb kdo vztáhl pravidlo na ni?

Na čem podstavkové její upevněni jsou? Aneb kdo založil úhelný kámen její,

Když prozpěvovaly spolu hvězdy jitřní, a plésali všickni synové Boží?

Aneb kdo zavřel jako dveřmi moře, když vyšlo z života, a zjevilo se?

Když jsem mu položil oblak za oděv, a mrákotu místo plének jeho,

Když jsem jemu uložil úsudek svůj, přistaviv závory a dvéře,

I řekl jsem: Až potud vycházeti budeš, a dále nic, tu, pravím, skládati budeš dutí vlnobití svého.

Zdaž jsi kdy za dnů svých rozkázal jitru? Ukázal-lis záři jitřní místo její,

Aby uchvacovala kraje země, a bezbožní aby z ní vymítáni byli?

Tak aby proměnu přijímala jako vosk pečetní, oni pak aby nedlouho stáli jako roucho,

A aby bezbožným zbraňováno bylo světla jejich, a rámě vyvýšené zlámáno bylo?

Přišel-lis až k hlubinám mořským? A u vnitřnosti propasti chodil-lis?

Jsou-li tobě zjeveny brány smrti? A brány stínu smrti viděl-lis?

Shlédl-lis širokosti země? Oznam, jestliže ji znáš všecku.

Která jest cesta k obydlí světla, a které místo temností,

Že bys je pojal v meze jeho, poněvadž bys srozumíval stezkám domu jeho?

Věděl-lis tehdáž, že jsi měl se naroditi, a počet dnů tvých jak veliký býti má?

Přišel-lis až ku pokladům sněhu? A poklady krupobití viděl-lis,

Kteréž chovám k času ssoužení, ke dni bitvy a boje?

Kterými se cestami rozděluje světlo, kteréž rozhání východní vítr po zemi?

Kdo rozdělil povodní tok, a cestu blýskání hromovému,

Tak aby pršel déšť i na tu zemi, kdež není lidí, na poušť, kdež není člověka,

Aby zapájel místa planá a pustá, a k zrůstu přivodil trávu mladistvou?

Má-liž déšť otce? A kdo plodí krůpěje rosy?

Z čího života vychází mráz? A jíní nebeské kdo plodí?

Až i vody jako v kámen se proměňují, a svrchek propasti zamrzá.

Zdali zavázati můžeš rozkoše Kuřátek, aneb stahování Orionovo rozvázati?

Můžeš-li vyvoditi hvězdy polední v čas jistý, aneb Arktura s syny jeho povedeš-li?

Znáš-li řád nebes? Můžeš-li spravovati panování jejich na zemi?

Můžeš-li pozdvihnouti k oblaku hlasu svého, aby hojnost vod přikryla tebe?

Ty-liž vypustíš blýskání, aby vycházela? Zdaliž řeknou tobě: Aj teď jsme?

Kdo složil u vnitřnostech lidských moudrost? Aneb kdo dal rozumu stižitelnost?

Kdo vypravovati bude o nebesích moudře? A láhvice nebeské kdo nastrojuje,

Aby svlažená země zase stuhnouti mohla, a hrudy se v hromadě držely?

Honíš-liž ty lvu loupež? A hltavost lvíčat naplňuješ-liž,

Když se stulují v peleších svých, ustavičně z skrýší čihajíce?

Kdo připravuje krkavci pokrm jeho, když mladí jeho k Bohu silnému volají, a toulají se sem i tam pro nedostatek pokrmu?

Víš-li, kterého času rodí kamsíkové, a laň ku porodu pracující spatřil-lis?

Máš-li v počtu měsíce, kteréž vyplňují? Znáš-li, pravím, čas porodu jejich?

Jak se kladou, plod svůj utiskají, a s bolestí ho pozbývají?

Jak se zmocňují mladí jejich, i odchovávají picí polní, a vycházejíce, nenavracují se k nim?

Kdo propustil zvěř, aby byla svobodná? A řemení divokého osla kdo rozvázal?

Jemuž jsem dal pustinu místo domu jeho, a místo příbytku jeho zemi slatinnou.

Posmívá se hluku městskému, a na křikání toho, kdož by jej honil, nic nedbá.

To, což nachází v horách, jest pastva jeho; nebo toliko zeliny hledá.

Svolí-liž jednorožec, aby tobě sloužil, a u jeslí tvých aby nocoval?

Připřáhneš-liž provazem jednorožce k orání? Bude-liž vláčeti brázdy za tebou?

Zdaž se na něj ubezpečíš, proto že jest veliká síla jeho, a poručíš jemu svou práci?

Zdaž se jemu dověříš, že sveze semeno tvé, a na humno tvé shromáždí?

Ty-lis dal pávům křídlo pěkné, aneb péro čápu neb pstrosu?

A že opouští na zemi vejce svá, ačkoli je v prachu osedí,

Nic nemysle, že by je noha potlačiti, aneb zvěř polní pošlapati mohla?

Tak se zatvrzuje k mladým svým, jako by jich neměl; jako by neužitečná byla práce jeho, tak jest bez starosti.

Nebo nedal jemu Bůh moudrosti, aniž mu udělil rozumnosti.

Časem svým zhůru se vznášeje, posmívá se koni i jezdci jeho.

Zdaž ty dáti můžeš koni sílu? Ty-li ozdobíš šíji jeho řehtáním?

Zdali jej zastrašíš jako kobylku? Anobrž frkání chřípí jeho strašlivé jest.

Kopá důl, a pléše v síle své, vycházeje vstříc i zbroji.

Směje se strachu, aniž se leká, aniž ustupuje zpátkem před ostrostí meče,

Ač i toul na něm chřestí, a blyští se dřevce a kopí.

S hřmotem a s hněvem kopá zemi, aniž pokojně stojí k zvuku trouby.

Anobrž k zvuku trouby řehce, a zdaleka cítí boj, hluk knížat a prokřikování.

Zdali podlé rozumu tvého létá jestřáb, roztahuje křídla svá na poledne?

Zdali k rozkazu tvému zhůru se vznáší orlice, a vysoko se hnízdí?

Na skále přebývá, přebývá na špičaté skále jako na hradě,

Odkudž hledá pokrmu, kterýž z daleka očima svýma spatřuje.

Ano i mladí její střebí krev, a kde těla mrtvá, tu i ona jest.

(39:31) A tak odpovídaje Hospodin Jobovi, řekl:

(39:32) Zdali hádající se s Všemohoucím obviní jej? Kdo chce viniti Boha, nechť odpoví na to.

(39:33) Tehdy odpověděl Job Hospodinu a řekl:

(39:34) Aj, chaternýť jsem, což bych odpovídal tobě? Ruku svou kladu na ústa svá.

(39:35) Jednou jsem mluvil, ale nebudu již odmlouvati, nýbrž i podruhé, ale nebudu více přidávati.

(40:1) Ještě odpovídaje Hospodin z vichru Jobovi, i řekl:

(40:2) Přepaš nyní jako muž bedra svá, a nač se tebe tázati budu, oznam mi.

(40:3) Zdaliž pak i soud můj zrušiti chceš? Což mne odsoudíš, jen abys se sám ospravedlnil?

(40:4) Čili máš rámě jako Bůh silný, a hlasem jako on hřímáš?

(40:5) Ozdobiž se nyní vyvýšeností a důstojností, v slávu a okrasu oblec se.

(40:6) Rozprostři prchlivost hněvu svého, a pohleď na všelikého pyšného, a sniž ho.

(40:7) Pohleď, pravím, na všelikého pyšného, a sehni jej, anobrž setři bezbožné na místě jejich.

(40:8) Skrej je v prachu spolu, tvář jejich zavěž v skrytě.

(40:9) A tak i já budu tě oslavovati, že tě zachovává pravice tvá.

(40:10) Aj, hle slon, jejž jsem jako i tebe učinil, trávu jí jako vůl.

(40:11) Aj, hle moc jeho v bedrách jeho, a síla jeho v pupku břicha jeho.

(40:12) Jak chce, ohání ocasem svým, ačkoli jest jako cedr; žily lůna jeho jako ratolesti jsou spletené.

(40:13) Kosti jeho jako trouby měděné, hnátové jeho jako sochor železný.

(40:14) Onť jest přední z účinků Boha silného, učinitel jeho sám na něj doložiti může meč svůj.

(40:15) Hory zajisté přinášejí mu pastvu, a všecka zvěř polní hrá tam.

(40:16) V stínu léhá, v soukromí mezi třtím a bahnem.

(40:17) Dříví stín dávající stínem svým jej přikrývá, a vrbí potoční obkličuje jej.

(40:18) Aj, zadržuje řeku tak, že nemůže pospíchati; tuší sobě, že požře Jordán v ústa svá.

(40:19) Zdaž kdo před očima jeho polapí jej, aneb provazy protáhne chřípě jeho?

(40:20) Vytáhneš-liž velryba udicí, aneb provazem pohříženým až k jazyku jeho?

(40:21) Zdali dáš kroužek na chřípě jeho, aneb hákem probodneš čelist jeho?

(40:22) Zdaž se obrátí k tobě s prosbami, aneb mluviti bude tobě lahodně?

(40:23) Učiní-liž smlouvu s tebou? Přijmeš-liž jej za služebníka věčného?

(40:24) Zdaž budeš s ním hráti jako s ptáčkem, aneb přivážeš jej dětem svým?

(40:25) Přistrojí-liž sobě hody z něho společníci, a rozdělí-liž jej mezi kupce?

(40:26) Zdaž naplníš háky kůži jeho, a vidlicemi rybářskými hlavu jeho?

(40:27) Vztáhni jen na něj ruku svou, a neučiníš zmínky o boji.

(40:28) Aj, naděje o polapení jeho mylná jest. Zdaž i k spatření jeho člověk nebývá poražen?

(41:1) Není žádného tak smělého, kdo by jej zbudil, kdož tedy postaví se přede mnou?

(41:2) Kdo mne čím předšel, abych se jemu odplacel? Cožkoli jest pode vším nebem, mé jest.

(41:3) Nebudu mlčeti o údech jeho, a o síle výborného sformování jeho.

(41:4) Kdo odkryl svrchek oděvu jeho? S dvojitými udidly svými kdo k němu přistoupí?

(41:5) Vrata úst jeho kdo otevře? Okolo zubů jeho jest hrůza.

(41:6) Šupiny jeho pevné jako štítové sevřené velmi tuze.

(41:7) Jedna druhé tak blízko jest, že ani vítr nevchází mezi ně.

(41:8) Jedna druhé se přídrží, a nedělí se.

(41:9) Od kýchání jeho zažžehá se světlo, a oči jeho jsou jako záře svitání.

(41:10) Z úst jeho jako pochodně vycházejí, a jiskry ohnivé vyskakují.

(41:11) Z chřípí jeho vychází dým, jako z kotla vroucího aneb hrnce.

(41:12) Dýchání jeho uhlí rozpaluje, a plamen z úst jeho vychází.

(41:13) V šíji jeho přebývá síla, a před ním utíká žalost.

(41:14) Kusové masa jeho drží se spolu; celistvé jest v něm, aniž se rozdrobuje.

(41:15) Srdce jeho tuhé jest jako kámen, tak tuhé, jako úlomek zpodního žernovu.

(41:16) Vyskýtání jeho bojí se nejsilnější, až se strachem i vyčišťují.

(41:17) Meč stihající jej neostojí, ani kopí, šíp neb i pancíř.

(41:18) Pokládá železo za plevy, ocel za dřevo shnilé.

(41:19) Nezahání ho střela, v stéblo obrací se jemu kamení prakové.

(41:20) Za stéblo počítá střelbu, a posmívá se šermování kopím.

(41:21) Pod ním ostré střepiny, stele sobě na věci špičaté jako na blátě.

(41:22) Působí, aby vřelo v hlubině jako v kotle, a kormoutilo se moře jako v moždíři.

(41:23) Za sebou patrnou činí stezku, až sezdá, že propast má šediny.

(41:24) Žádného není na zemi jemu podobného, aby tak učiněn byl bez strachu.

(41:25) Cokoli vysokého jest, za nic pokládá, jest králem nade všemi šelmami.