1 Corinthians 12–13

O duchovních pak dařích, bratří, nechci, abyste nevěděli.

Víte, že jste byli pohané, kteříž k modlám němým, jakž jste bývali vedeni, tak jste chodili.

Protož známoť vám činím, že žádný v Duchu Božím mluvě, nezlořečí Pánu Ježíši, a žádný nemůže říci Pán Ježíš, jediné v Duchu svatém.

Rozdílníť pak darové jsou, ale tentýž Duch,

A rozdílná jsou přisluhování, ale tentýž Pán,

A rozdílné jsou moci, ale tentýž Bůh, jenžto působí všecko ve všech.

Jednomu pak každému dáno bývá zjevení Ducha k užitku.

Nebo někomu dána bývá skrze Ducha řeč moudrosti, jinému pak řeč umění podle téhož Ducha,

Jinému víra v témž Duchu, jinému darové uzdravování v jednostejném Duchu,

Někomu divů činění, jinému proroctví, jinému rozeznání duchů, jinému rozličnost jazyků, jinému vykládání jazyků.

Ale to vše působí jeden a týž Duch, rozděluje jednomu každému obzvláštně, jakž ráčí.

Nebo jakož tělo jedno jest a mnoho má údů, ale všickni ti jednoho těla údové, mnozí jsouce, však jedno tělo jsou: tak i Kristus.

Skrze jednoho zajisté Ducha my všickni v jedno tělo pokřtěni jsme, buďto Židé, buďto Řekové, buďto služebníci, nebo svobodní, a všickni v jeden duch zapojeni jsme.

Nebo tělo není jeden úd, ale mnozí.

Dí-li noha: Poněvadž nejsem rukou, nejsem z těla, zdaliž proto není z těla?

A dí-li ucho: Když nejsem oko, nejsem z těla, zdaliž proto není z těla?

Jestliže všecko tělo jest oko, kde pak bude sluch? Pakli všecko tělo jest sluch, kde povonění?

Ale zřídil Bůh údy jeden každý z nich v těle, tak jakž jest on chtěl.

Nebo kdyby byli všickni údové jeden úd, kde by bylo tělo?

Ale nyní mnozí údové jsou, však jedno tělo.

A tak nemůžť oko říci ruce: Nepotřebí mi tebe, anebo opět hlava nohám: Nepotřebuji vás.

Nýbrž mnohem více údové, kteříž se zdadí nejmdlejší v těle býti, potřební jsou.

A kteréž máme za nejméně ctihodné údy v těle, ty větší ctí přistíráme; a nezdobní údové naši hojnější ozdobu mají,

Ozdobní pak údové naši toho nepotřebují. Ale Bůh tak způsobil tělo, poslednějšímu dav hojnější poctu,

Aby nebyla nesvornost v těle, ale aby údové jedni o druhé vespolek pečovali

A protož jestliže trpí co jeden úd, spolu s ním trpí všickni údové; pakli jest v slávě jeden úd, radují se spolu s ním všickni údové.

Vy pak jste tělo Kristovo, a údové z částky.

A některé zajisté postavil Bůh v církvi nejprv apoštoly, druhé proroky, třetí učitele, potom moci, potom ty, kteří mají dary uzdravování, pomocníky, správce jiných, rozličnost jazyků mající.

Zdaliž jsou všickni apoštolé? Zdali všickni proroci? Zdali všickni učitelé? Zdali všickni divy činí?

Zdali všickni mají dary k uzdravování? Zdali všickni jazyky rozličnými mluví? Zdali všickni vykládají?

Snažujtež se pak dojíti darů lepších, a ještěť vyšší cestu vám ukáži.

Bych jazyky lidskými mluvil i andělskými, a lásky kdybych neměl, učiněn jsem jako měď zvučící anebo zvonec znějící.

A bychť měl proroctví, a znal všecka tajemství, i všelikého umění došel, a kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, lásky pak kdybych neměl, nic nejsem.

A kdybych vynaložil na pokrmy chudých všecken statek svůj, a bych vydal tělo své k spálení, a lásky bych jen neměl, nic mi to neprospívá.

Láska trpělivá jest, dobrotivá jest, láska nezávidí, láska není všetečná, nenadýmá se.

V nic neslušného se nevydává, nehledá svých věcí, nezpouzí se, neobmýšlí zlého.

Neraduje se z nepravosti, ale spolu raduje se pravdě.

Všecko snáší, všemu věří, všeho se naděje, všeho trpělivě čeká.

Láska nikdy nevypadá, ačkoli proroctví přestanou, i jazykové utichnou, i učení v nic přijde.

Z částky zajisté poznáváme a z částky prorokujeme.

Ale jakžť by přišlo dokonalé, tehdyť to, což jest z částky, vyhlazeno bude.

Dokudž jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, myslil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, ale když jsem učiněn muž, opustil jsem dětinské věci.

Nyní zajisté vidíme v zrcadle a skrze podobenství, ale tehdáž tváří v tvář. Nyní poznávám z částky, ale tehdy poznám, tak jakž i známostí obdařen budu.

Nyní pak zůstává víra, naděje, láska, to tré, ale největší z nich jestiť láska.