Proverbs 25:1–29:27

Jaké i tato jsou přísloví Šalomounova, kteráž shromáždili muži Ezechiáše, krále Judského:

Sláva Boží jest skrývati věc, ale sláva králů zpytovati věc.

Vysokosti nebes, a hlubokosti země, a srdce králů není žádného vystižení.

Jako když bys odjal trůsku od stříbra, ukáže se slevači nádoba čistá:

Tak když odejmeš bezbožného od oblíčeje králova, tedy utvrzen bude v spravedlnosti trůn jeho.

Nestavěj se za znamenitého před králem, a na místě velikých nestůj.

Nebo lépe jest, aťby řečeno bylo: Vstup sem, nežli abys snížen byl před knížetem; což vídávají oči tvé.

Nevcházej v svár kvapně, tak abys naposledy něčeho se nedopustil, kdyby tě zahanbil bližní tvůj.

Srovnej při svou s bližním svým, a tajné věci jiného nevyjevuj,

Aťby lehkosti neučinil ten, kdož by to slyšel, až by i zlá pověst tvá nemohla jíti nazpět.

Jablka zlatá s řezbami stříbrnými jest slovo propověděné případně.

Náušnice zlatá a ozdoba z ryzího zlata jest trestatel moudrý u toho, jenž poslouchá.

Jako studenost sněžná v čas žně, tak jest posel věrný těm, kteříž jej posílají; nebo duši pánů svých očerstvuje.

Jako oblakové a vítr bez deště, tak člověk, kterýž se chlubí darem lživým.

Snášelivostí nakloněn bývá vývoda, a jazyk měkký láme kosti.

Nalezneš-li med, jez, pokudž by dosti bylo tobě, abys snad nasycen jsa jím, nevyvrátil ho.

Zdržuj nohu svou od domu bližního svého, aby syt jsa tebe, neměl tě v nenávisti.

Kladivo a meč a střela ostrá jest každý, kdož mluví falešné svědectví proti bližnímu svému.

Zub vylomený a noha vytknutá jest doufání v převráceném v den úzkosti.

Jako ten, kdož svláčí oděv v čas zimy, a ocet lije k sanitru, tak kdož zpívá písničky srdci smutnému.

Jestliže by lačněl ten, jenž tě nenávidí, nakrm jej chlebem, a žíznil-li by, napoj jej vodou.

Nebo uhlí řeřavé shromáždíš na hlavu jeho, a Hospodin odplatí tobě.

Vítr půlnoční zplozuje déšť, a tvář hněvivá jazyk tajně utrhající.

Lépe jest bydliti v koutě na střeše,nežli s ženou svárlivou v domě společném.

Voda studená duši ustalé jest novina dobrá z země daleké.

Studnice nohami zakalená a pramen zkažený jest spravedlivý z místa svého před bezbožným vystrčený.

Jísti mnoho medu není dobře; tak zpytování slávy jejich není slavné.

Město rozbořené beze zdi jest muž, kterýž nemá moci nad duchem svým.

Jako sníh v létě, a jako déšť ve žni, tak nepřipadá na blázna čest.

Jako vrabec přenáší se, a vlaštovice létá, tak zlořečení bez příčiny nedojde.

Bič na koně, uzda na osla, a kyj na hřbet blázna.

Neodpovídej bláznu podlé bláznovství jeho, abys i ty jemu nebyl podobný.

Odpověz bláznu podlé bláznovství jeho, aby sám u sebe nebyl moudrý.

Jako by nohy osekal, bezpráví se dopouští ten, kdož svěřuje poselství bláznu.

Jakož nejednostejní jsou hnátové kulhavého, tak řeč v ústech bláznů.

Jako vložiti kámen do praku, tak jest, když kdo ctí blázna.

Trn, kterýž se dostává do rukou opilého, jest přísloví v ústech bláznů.

Veliký pán stvořil všecko, a dává odplatu bláznu, i odměnu přestupníkům.

Jakož pes navracuje se k vývratku svému, tak blázen opětuje bláznovství své.

Spatřil-li bys člověka, an jest moudrý sám u sebe, naděje o bláznu lepší jest než o takovém.

Říká lenoch: Lev lítý jest na cestě, lev jest v ulici.

Dvéře se obracejí na stežejích svých, a lenoch na lůži svém.

Schovává lenivý ruku svou za ňadra; těžko mu vztáhnouti ji k ústům svým.

Moudřejší jest lenivý u sebe sám, nežli sedm odpovídajících s soudem.

Psa za uši lapá, kdož odcházeje, hněvá se ne v své při.

Jako nesmyslný vypouští jiskry a šípy smrtelné,

Tak jest každý, kdož oklamává bližního, a říká: Zdaž jsem nežertoval?

Když není drev, hasne oheň; tak když nebude klevetníka, utichne svár.

Uhel mrtvý k roznícení, a drva k ohni, tak člověk svárlivý k roznícení svady.

Slova utrhače jako ubitých, ale však sstupují do vnitřností života.

Stříbrná trůska roztažená po střepě jsou rtové protivní a srdce zlé.

Rty svými za jiného se staví ten, jenž nenávidí, ale u vnitřnosti své skládá lest.

Když se ochotný ukáže řečí svou, nevěř mu; nebo sedmera ohavnost jest v srdci jeho.

Přikrývána bývá nenávist chytře, ale zlost její zjevena bývá v shromáždění.

Kdo jámu kopá, do ní upadá, a kdo valí kámen, na něj se obrací.

Člověk jazyka ošemetného v nenávisti má ponížené, a ústy úlisnými způsobuje pád.

Nechlub se dnem zítřejším, nebo nevíš, coť ten den přinese.

Nechať tě chválí jiní, a ne ústa tvá, cizí, a ne rtové tvoji.

Tíž má kamen, a váhu písek, ale hněv blázna těžší jest nad to obé.

Ukrutnátě věc hněv a prudká prchlivost, ale kdo ostojí před závistí?

Lepší jest domlouvání zjevné, než milování tajné.

Bezpečnější rány od přítele, než lahodná líbání nenávidícího.

Duše sytá pohrdá i medem, ale duši lačné každá hořkost sladká.

Jako pták zaletuje od hnízda svého, tak muž odchází od místa svého.

Mast a kadění obveseluje srdce; tak sladkost přítele víc než rada vlastní.

Přítele svého a přítele otce svého neopouštěj, a do domu bratra svého nechoď v čas bídy své; lepšíť jest soused blízký, než bratr daleký.

Buď moudrý, synu můj, a obvesel srdce mé, ať mám co odpovědíti tomu, kdož mi utrhá.

Opatrný vida zlé, vyhne se, ale hloupí předce jdouce, těžkosti docházejí.

Vezmi roucho toho, kterýž slíbil za cizího, a od toho, kdo za cizozemku slíbil, základ jeho.

Tomu, kdož dobrořečí příteli svému hlasem velikým, ráno vstávaje, za zlořečení počteno bude.

Kapání ustavičné v čas přívalu, a žena svárlivá rovní jsou sobě;

Kdož ji schovává, schovává vítr, a jako mast v pravici voněti bude.

Železo železem se ostří; tak muž zostřuje tvář přítele svého.

Kdo ostříhá fíku, jídá ovoce jeho; tak kdo ostříhá pána svého, poctěn bude.

Jakož u vodě tvář proti tváři se ukazuje, tak srdce člověka člověku.

Propast a zahynutí nebývají nasyceni, tak oči člověka nasytiti se nemohou.

Teglík stříbra a pec zlata zkušuje, tak člověka pověst chvály jeho.

Bys blázna i v stupě mezi krupami píchem zopíchal, neodejde od něho bláznovství jeho.

Pilně přihlídej k dobytku svému, pečuj o stáda svá.

Nebo ne na věky trvá bohatství, ani koruna do pronárodu.

Když zroste tráva, a ukazuje se bylina, tehdáž ať se shromažďuje seno s hor.

Beránkové budou k oděvu tvému, a záplata pole kozelci.

Nadto dostatek mléka kozího ku pokrmu tvému, ku pokrmu domu tvého, a živnosti děvek tvých.

Utíkají bezbožní, ač jich žádný nehoní, ale spravedliví jako mladý lev smělí jsou.

Pro přestoupení země mnoho knížat jejích, ale pro člověka rozumného a umělého trvánlivé bývá panování.

Muž chudý, kterýž utiská nuzné, podoben jest přívalu zachvacujícímu, za čímž nebývá chleba.

Kteří opouštějí zákon, chválí bezbožného, ale kteříž ostříhají zákona, velmi jsou jim na odpor.

Lidé zlí nesrozumívají soudu, ti pak, kteříž hledají Hospodina, rozumějí všemu.

Lepší jest chudý, kterýž chodí v upřímnosti své, než převrácený na kterékoli cestě, ačkoli jest bohatý.

Kdo ostříhá zákona, jest syn rozumný; kdož pak s žráči tovaryší, hanbu činí otci svému.

Kdo rozmnožuje statek svůj lichvou a úrokem, shromažďuje tomu, kdož by jej z milosti chudým rozděloval.

Kdo odvrací ucho své, aby neslyšel zákona, i modlitba jeho jest ohavností.

Kdo zavodí upřímé na cestu zlou, do jámy své sám vpadne, ale upřímí dědičně obdrží dobré.

Moudrý jest u sebe sám muž bohatý, ale chudý rozumný vystihá jej.

Když plésají spravedliví, velmi to pěkně sluší; ale když povstávají bezbožní, vyhledáván bývá člověk.

Kdo přikrývá přestoupení svá, nepovede se jemu šťastně; ale kdož je vyznává a opouští, milosrdenství důjde.

Blahoslavený člověk, kterýž se strachuje vždycky; ale kdož zatvrzuje srdce své, upadne ve zlé.

Lev řvoucí a nedvěd hladovitý jest panovník bezbožný nad lidem nuzným.

Kníže bez rozumu bývá veliký dráč, ale kdož v nenávisti má mrzký zisk, prodlí dnů.

Člověka, kterýž násilí činí krvi lidské, ani nad jamou, když utíká, žádný ho nezadrží.

Kdo chodí upřímě, zachován bude, převrácený pak na kterékoli cestě padne pojednou.

Kdo dělá zemi svou, nasycen bývá chlebem; ale kdož následuje zahalečů, nasycen bývá chudobou.

Muž věrný přispoří požehnání, ale kdož chvátá zbohatnouti, nebývá bez viny.

Přijímati osobu není dobré; nebo mnohý pro kus chleba neprávě činí.

Člověk závistivý chvátá k statku, nic nevěda, že nouze na něj přijde.

Kdo domlouvá člověku, potom spíše milost nalézá nežli ten, kterýž lahodí jazykem.

Kdo loupí otce svého a matku svou, a říká, že to není žádný hřích, tovaryš jest vražedlníka.

Vysokomyslný vzbuzuje svár, ale kdo doufá v Hospodina, hojnost míti bude.

Kdo doufá v srdce své, blázen jest; ale kdož chodí moudře, pomůže sobě.

Kdo dává chudému, nebude míti žádného nedostatku; kdož pak zakrývá oči své, bude míti množství zlořečení.

Když povstávají bezbožní, skrývá se člověk; ale když hynou, rozmnožují se spravedliví.

Člověk, kterýž často kárán bývaje, zatvrzuje šíji, rychle potřín bude, tak že neprospěje žádné lékařství.

Když se množí spravedliví, veselí se lid; ale když panuje bezbožník, vzdychá lid.

Muž, kterýž miluje moudrost, obveseluje otce svého; ale kdož se přitovaryšuje k nevěstkám, mrhá statek.

Král soudem upevňuje zemi, muž pak, kterýž béře dary, boří ji.

Člověk, kterýž pochlebuje příteli svému, rozprostírá sít před nohama jeho.

Výstupek bezbožného jest jemu osídlem, spravedlivý pak prozpěvuje a veselí se.

Spravedlivý vyrozumívá při nuzných, ale bezbožník nemá s to rozumnosti ani umění.

Muži posměvači zavozují město, ale moudří odvracují hněv.

Muž moudrý, kterýž se nesnadní s mužem bláznivým, buď že se pohne, buď že se směje, nemá pokoje.

Vražedlníci v nenávisti mají upřímého, ale upřímí pečují o duši jeho.

Všecken duch svůj vypouští blázen, ale moudrý na potom zdržuje jej.

Pána toho, kterýž rád poslouchá slov lživých, všickni služebníci jsou bezbožní.

Chudý a dráč potkávají se, obou dvou však oči osvěcuje Hospodin.

Krále toho, kterýž soudí právě nuzné, trůn na věky bývá utvrzen.

Metla a kárání dává moudrost, ale dítě sobě volné k hanbě přivodí matku svou.

Když se rozmnožují bezbožní, rozmnožuje se převrácenost, a však spravedliví spatřují pád jejich.

Tresci syna svého, a přineseť odpočinutí, a způsobí rozkoš duši tvé.

Když nebývá vidění, rozptýlen bývá lid; kdož pak…