Prísloví 25–26

Jaké i tato jsou přísloví Šalomounova, kteráž shromáždili muži Ezechiáše, krále Judského:

Sláva Boží jest skrývati věc, ale sláva králů zpytovati věc.

Vysokosti nebes, a hlubokosti země, a srdce králů není žádného vystižení.

Jako když bys odjal trůsku od stříbra, ukáže se slevači nádoba čistá:

Tak když odejmeš bezbožného od oblíčeje králova, tedy utvrzen bude v spravedlnosti trůn jeho.

Nestavěj se za znamenitého před králem, a na místě velikých nestůj.

Nebo lépe jest, aťby řečeno bylo: Vstup sem, nežli abys snížen byl před knížetem; což vídávají oči tvé.

Nevcházej v svár kvapně, tak abys naposledy něčeho se nedopustil, kdyby tě zahanbil bližní tvůj.

Srovnej při svou s bližním svým, a tajné věci jiného nevyjevuj,

Aťby lehkosti neučinil ten, kdož by to slyšel, až by i zlá pověst tvá nemohla jíti nazpět.

Jablka zlatá s řezbami stříbrnými jest slovo propověděné případně.

Náušnice zlatá a ozdoba z ryzího zlata jest trestatel moudrý u toho, jenž poslouchá.

Jako studenost sněžná v čas žně, tak jest posel věrný těm, kteříž jej posílají; nebo duši pánů svých očerstvuje.

Jako oblakové a vítr bez deště, tak člověk, kterýž se chlubí darem lživým.

Snášelivostí nakloněn bývá vývoda, a jazyk měkký láme kosti.

Nalezneš-li med, jez, pokudž by dosti bylo tobě, abys snad nasycen jsa jím, nevyvrátil ho.

Zdržuj nohu svou od domu bližního svého, aby syt jsa tebe, neměl tě v nenávisti.

Kladivo a meč a střela ostrá jest každý, kdož mluví falešné svědectví proti bližnímu svému.

Zub vylomený a noha vytknutá jest doufání v převráceném v den úzkosti.

Jako ten, kdož svláčí oděv v čas zimy, a ocet lije k sanitru, tak kdož zpívá písničky srdci smutnému.

Jestliže by lačněl ten, jenž tě nenávidí, nakrm jej chlebem, a žíznil-li by, napoj jej vodou.

Nebo uhlí řeřavé shromáždíš na hlavu jeho, a Hospodin odplatí tobě.

Vítr půlnoční zplozuje déšť, a tvář hněvivá jazyk tajně utrhající.

Lépe jest bydliti v koutě na střeše,nežli s ženou svárlivou v domě společném.

Voda studená duši ustalé jest novina dobrá z země daleké.

Studnice nohami zakalená a pramen zkažený jest spravedlivý z místa svého před bezbožným vystrčený.

Jísti mnoho medu není dobře; tak zpytování slávy jejich není slavné.

Město rozbořené beze zdi jest muž, kterýž nemá moci nad duchem svým.

Jako sníh v létě, a jako déšť ve žni, tak nepřipadá na blázna čest.

Jako vrabec přenáší se, a vlaštovice létá, tak zlořečení bez příčiny nedojde.

Bič na koně, uzda na osla, a kyj na hřbet blázna.

Neodpovídej bláznu podlé bláznovství jeho, abys i ty jemu nebyl podobný.

Odpověz bláznu podlé bláznovství jeho, aby sám u sebe nebyl moudrý.

Jako by nohy osekal, bezpráví se dopouští ten, kdož svěřuje poselství bláznu.

Jakož nejednostejní jsou hnátové kulhavého, tak řeč v ústech bláznů.

Jako vložiti kámen do praku, tak jest, když kdo ctí blázna.

Trn, kterýž se dostává do rukou opilého, jest přísloví v ústech bláznů.

Veliký pán stvořil všecko, a dává odplatu bláznu, i odměnu přestupníkům.

Jakož pes navracuje se k vývratku svému, tak blázen opětuje bláznovství své.

Spatřil-li bys člověka, an jest moudrý sám u sebe, naděje o bláznu lepší jest než o takovém.

Říká lenoch: Lev lítý jest na cestě, lev jest v ulici.

Dvéře se obracejí na stežejích svých, a lenoch na lůži svém.

Schovává lenivý ruku svou za ňadra; těžko mu vztáhnouti ji k ústům svým.

Moudřejší jest lenivý u sebe sám, nežli sedm odpovídajících s soudem.

Psa za uši lapá, kdož odcházeje, hněvá se ne v své při.

Jako nesmyslný vypouští jiskry a šípy smrtelné,

Tak jest každý, kdož oklamává bližního, a říká: Zdaž jsem nežertoval?

Když není drev, hasne oheň; tak když nebude klevetníka, utichne svár.

Uhel mrtvý k roznícení, a drva k ohni, tak člověk svárlivý k roznícení svady.

Slova utrhače jako ubitých, ale však sstupují do vnitřností života.

Stříbrná trůska roztažená po střepě jsou rtové protivní a srdce zlé.

Rty svými za jiného se staví ten, jenž nenávidí, ale u vnitřnosti své skládá lest.

Když se ochotný ukáže řečí svou, nevěř mu; nebo sedmera ohavnost jest v srdci jeho.

Přikrývána bývá nenávist chytře, ale zlost její zjevena bývá v shromáždění.

Kdo jámu kopá, do ní upadá, a kdo valí kámen, na něj se obrací.

Člověk jazyka ošemetného v nenávisti má ponížené, a ústy úlisnými způsobuje pád.