Job 31:24–34

Skládal-li jsem v zlatě naději svou, aneb hrudě zlata říkal-li jsem: Doufání mé?

Veselil-li jsem se z toho, že bylo rozmnoženo zboží mé, a že ho množství nabyla ruka má?

Hleděl-li jsem na světlost slunce svítícího, a na měsíc spanile chodící,

Tak že by se tajně dalo svésti srdce mé, a že by líbala ústa má ruku mou?

I toť by byla nepravost odsudku hodná; neboť bych tím zapíral Boha silného nejvyššího.

Radoval-li jsem se z neštěstí toho, kterýž mne nenáviděl, a plésal-li jsem, když se mu zle vedlo?

Nedopustilť jsem zajisté hřešiti ani ústům svým, abych zlořečení žádal duši jeho.

Jestliže neříkala čeládka má: Ó by nám dal někdo masa toho; nemůžeme se ani najísti?

Nebo vně nenocoval host, dvéře své pocestnému otvíral jsem.

Přikrýval-li jsem jako jiní lidé přestoupení svá, skrývaje v skrýši své nepravost svou?

A ač bych byl mohl škoditi množství velikému, ale pohanění rodů děsilo mne; protož jsem mlčel, nevycházeje ani ze dveří.