Job 11–13

A odpovídaje Zofar Naamatský, řekl:

Zdaliž k mnohým slovům nemá odpovědíno býti? Aneb zdali člověk mnohomluvný práv zůstane?

Žváním svým lidi zaměstknáváš, a posmíváš se, aniž jest, kdo by tě zahanbil.

Nebo jsi řekl: Čisté jest učení mé, a čist jsem, ó Bože, před očima tvýma.

Ješto, ó kdyby Bůh mluvil, a otevřel rty své proti tobě,

Aťby oznámil tajemství moudrosti, že dvakrát většího trestání zasloužil jsi. A věz, že se Bůh zapomněl na tebe pro nepravost tvou.

Zdaliž ty stižitelnosti Boží dosáhneš, aneb dokonalost Všemohoucího vystihneš?

Vyšší jest nebes, což učiníš? Hlubší než peklo, jakž porozumíš?

Delší jest míra její než země, a širší než moře.

Bude-li pléniti neb zavírati aneb ssužovati, kdo se na něj bude domlouvati?

Poněvadž zná lidskou marnost, a vidí nepravost, což by tomu rozuměti neměl?

Tak aby muž nesmyslný nabyl rozumu, ačkoli člověk jest jako hřebec z divokého osla zplozený.

Jestliže ty nastrojíš srdce své, a ruce své k němu vztáhneš;

Byla-li by nepravost v ruce tvé, vzdal ji od sebe, aniž dopouštěj bydliti v staních svých nešlechetnosti:

Tedy jistě pozdvihneš tváři své z poškvrny, a budeš nepohnutý, aniž se báti budeš.

Nebo se na těžkost zapomeneš, na niž jako na vody, kteréž pominuly, zpomínati budeš.

K tomu nad poledne jasný nastaneť čas; zatmíš-li se pak, jitru podobný budeš.

Budeš i mysli doufanlivé, maje naději; stánek roztáhneš, i bezpečně spáti budeš.

A tak v pokoji budeš, aniž tě kdo předěsí, a mnozí tváři tvé kořiti se budou.

Oči pak bezbožných zkaženy budou, a utíkání jim zhyne; nadto naděje jejich bude jako dchnutí člověka.

Odpověděv pak Job, řekl:

V pravdě, že jste vy lidé, a že s vámi umře moudrost.

I jáť mám srdce jako vy, aniž jsem zpozdilejší než vy, anobrž při komž toho není?

Za posměch příteli svému jsem, kteréhož, když volá, vyslýchá Bůh; v posměchuť jest spravedlivý a upřímý.

Pochodně zavržená jest (podlé smýšlení člověka pokoje užívajícího) ten, kterýž jest blízký pádu.

Pokojné a bezpečné příbytky mají loupežníci ti, kteříž popouzejí Boha silného, jimž on uvodí dobré věci v ruku jejich.

Ano zeptej se třebas hovad, a naučí tě, aneb ptactva nebeského, a oznámí tobě.

Aneb rozmluv s zemí, a poučí tě, ano i ryby mořské vypravovati budou tobě.

Kdo nezná ze všeho toho, že ruka Hospodinova to učinila?

V jehož ruce jest duše všelikého živočicha, a duch každého těla lidského.

Zdaliž ucho slov rozeznávati nebude, tak jako dásně pokrmu okoušejí?

Při starcích jest moudrost, a při dlouhověkých rozumnost.

Nadto pak u Boha moudrost a síla, jehoť jest rada a rozumnost.

Jestliže on boří, nemůže zase stavíno býti; zavírá-li člověka, nemůže býti otevříno.

Hle, tak zastavuje vody, až i vysychají, a tak je vypouští, že podvracejí zemi.

U něho jest síla a bytnost, jeho jest ten, kterýž bloudí, i kterýž v blud uvodí.

On uvodí rádce v nemoudrost, a z soudců blázny činí.

Svazek králů rozvazuje, a pasem přepasuje bedra jejich.

On uvodí knížata v nemoudrost, a mocné vyvrací.

On odjímá řeč výmluvným, a soud starcům béře.

On vylévá potupu na urozené, a sílu mocných zemdlívá.

On zjevuje hluboké věci z temností, a vyvodí na světlo stín smrti.

On rozmnožuje národy i hubí je, rozšiřuje národy i zavodí je.

On odjímá srdce předním z lidu země, a v blud je uvodí na poušti bezcestné,

Aby šámali ve tmě bez světla. Summou, činí, aby bloudili jako opilý.

Aj, všecko to vidělo oko mé, slyšelo ucho mé, a srozumělo tomu.

Jakož vy znáte to, znám i já, nejsem zpozdilejší než vy.

Jistě žeť já s Všemohoucím mluviti, a s Bohem silným o svou při jednati budu.

Nebo vy jste skladatelé lži, a lékaři marní všickni vy.

Ó kdybyste aspoň mlčeli, a bylo by vám to za moudrost.

Slyštež medle odpory mé, a důvodů rtů mých pozorujte.

Zdali zastávajíce Boha silného, mluviti máte nepravost? Aneb za něho mluviti máte lest?

Zdaliž osobu jeho přijímati budete, a o Boha silného se zasazovati?

Zdaž vám to k dobrému bude, když na průbu vezme vás, že jakož člověk oklamán bývá, oklamati jej chcete?

V pravdě žeť vám přísně domlouvati bude, budete-li povrchně osoby jeho šetřiti.

Což ani důstojnost jeho vás nepředěšuje, ani strach jeho nepřikvačuje vás?

Všecka vzácnost vaše podobná jest popelu, a hromadám bláta vyvýšení vaše.

Postrptež mne, nechať já mluvím, přiď na mne cokoli.

Pročež bych trhati měl maso své zuby svými, a duši svou klásti v ruku svou?

By mne i zabil, což bych v něho nedoufal? A však cesty své před oblíčej jeho předložím.

Onť sám jest spasení mé; nebo před oblíčej jeho pokrytec nepřijde.

Poslouchejte pilně řeči mé, a zprávu mou pusťte v uši své.

Aj, jižť začínám pře své vésti, vím, že zůstanu spravedliv.

Kdo jest, ješto by mi odpíral, tak abych nyní umlknouti a umříti musil?

Toliko té dvoji věci, ó Bože, nečiň mi, a tehdy před tváří tvou nebudu se skrývati:

Ruku svou vzdal ode mne, a hrůza tvá nechť mne neděsí.

Zatím povolej mne, a buduť odpovídati; aneb nechať já mluvím, a odpovídej mi.

Jak mnoho jest mých nepravostí a hříchů? Přestoupení mé a hřích můj ukaž mi.

Proč tvář svou skrýváš, a pokládáš mne sobě za nepřítele?

Zdaliž list větrem se zmítající potříti chceš, a stéblo suché stihati budeš?

Že zapisuješ proti mně hořkosti, a dáváš mi v dědictví nepravosti mladosti mé,

A dáváš do klady nohy mé, a šetříš všech stezek mých, na paty noh mých našlapuješ;

Ješto člověk jako hnis kazí se, a jako roucho, kteréž jí mol.