Ecclesiastes 4–8

Opět obrátiv se, i viděl jsem všeliká ssoužení, kteráž se dějí pod sluncem, a aj, slzy křivdu trpících, ješto nemají potěšitele, ani moci k vyjití z ruky těch, kteříž je ssužují, a nemají potěšitele.

Protož já chválil jsem mrtvé, kteříž již zemřeli, více nežli živé, kteříž jsou živi až po dnes.

Nýbrž nad oba tyto šťastnější jest ten, kterýž ještě nebyl, a neviděl skutku zlého, dějícího se pod sluncem.

Nebo spatřil jsem všelikou práci a každé dobré dílo, že jest k závisti jedněch druhým. I to také jest marnost a trápení ducha.

Blázen skládá ruce své, a jí maso své, říkaje:

Lepší jest plná hrst s odpočinutím,nežli přehršlí plné s prací a trápením ducha.

Opět obrátiv se, viděl jsem jinou marnost pod sluncem:

Jest samotný někdo, nemaje žádného, ani syna, ani bratra, a však není konce všeliké práci jeho, ani oči jeho nemohou se nasytiti bohatství. Nepomyslí: Komu já pracuji, tak že i životu svému ujímám pohodlí? I to také jest marnost a bídné zaneprázdnění.

Lépeť jest dvěma než jednomu; mají zajisté dobrý užitek z práce své.

Nebo padne-li který z nich, druhý pozdvihne tovaryše svého. Běda tedy samotnému, když by padl; nebo nemá druhého, aby ho pozdvihl.

Také budou-li dva spolu ležeti, zahřejí se, ale jeden jak se zahřeje?

Ovšem, jestliže by se kdo jednoho zmocniti chtěl, dva postaví se proti němu; ano trojnásobní provázek nesnadně se přetrhne.

Lepší jest dítě chudé a moudré, než král starý a blázen, kterýž neumí již ani napomenutí přijímati,

Ačkoli z žaláře vychází, aby kraloval, nýbrž i v království svém může na chudobu přijíti.

Viděl jsem všecky živé, kteříž chodí pod sluncem, ani se přídrželi pacholete, potomka onoho, kterýž měl kralovati místo něho.

Nebývalo konce té vrtkosti všeho lidu, jakž toho, kterýž byl před nimi, takž ani potomci nebudou se těšiti z něho. Protož i to jest marnost a trápení ducha.

Ostříhej nohy své, když jdeš do domu Božího, a buď hotovější k slyšení nežli k dávání obětí bláznů; nebo oni neznají toho, že zle činí.

Nebývej rychlý k mluvení, ani srdce tvé kvapné k vynášení slova před oblíčejem Božím, poněvadž Bůh jest na nebi, a ty na zemi; protož nechť jsou slova tvá nemnohá.

Nebo jakož přichází sen z velikého pracování, tak hlas blázna z množství slov.

Když bys učinil slib Bohu, neprodlévej ho splniti, nebo nemá líbosti v blázních. Cožkoli slíbíš, splň.

Lépe jest, abys nesliboval, než abys slibě, neplnil.

Nedopouštěj ústům svým, aby k hříchu přivodila tělo tvé, aniž říkej před andělem, že to jest poblouzení. Proč máš hněvati Boha řečí svou, kterýž by na zkázu přivedl dílo rukou tvých?

Nebo kdež jest mnoho snů, tu i marnosti a slova mnohá, ale ty Boha se boj.

Jestliže bys nátisk chudého a zadržení soudu a spravedlnosti spatřil v krajině, nediv se té věci; nebo vyšší vysokého šetří, a ještě vyšší nad nimi.

Zemský pak obchod u všech přední místo má; i král rolí slouží.

Kdo miluje peníze, nenasytí se penězi; a kdo miluje hojnost, nebude míti užitku. I to jest marnost.

Kde jest mnoho statku, mnoho bývá i těch, kteříž jedí jej. Jakýž tedy má užitek pán jeho? Jediné, že očima svýma hledí na něj.

Sladký jest sen pracovitému, jez on málo neb mnoho, ale sytost bohatého nedopouští mu spáti.

Jest přebídná věc, kterouž jsem viděl pod sluncem: Bohatství nachované tomu, kdož je má, k jeho zlému.

Nebo hyne bohatství takové pro zlou správu; syn, kteréhož zplodí, nebude míti v ruce své ničeho.

Jakž vyšel z života matky své nahý, tak zase odchází, jakž přišel, aniž čeho odnáší z práce své, což by vzal v ruku svou.

A toť jest také přebídná věc, že rovně, jakž přišel, tak odjíti musí. Protož jaký užitek míti bude toho, že pracoval u vítr?

K tomu, že po všecky dny své v temnostech jídal, s mnohým zůřením, nemocí a hněvem?

Aj, toť jsem já spatřil, že dobrá a čistá jest věc jísti a píti a užívati pohodlí ze vší práce své, kterouž kdo vede pod sluncem v počtu dnů života svého, kteréž dal jemu Bůh, nebo to jest podíl jeho;

A že kterémukoli člověku dal Bůh bohatství a zboží, a dopustil, aby užíval jich, a bral díl svůj, a veselil se z práce své, to jest dar Boží.

Nebo nebude mnoho pamatovati na dny života svého, proto že Bůh jemu přeje veselí srdce jeho.

Jest bídná věc, kterouž jsem viděl pod sluncem, a lidem obyčejná:

Kterému člověku dal Bůh bohatství a zboží i slávu, tak že nemá nedostatku duše jeho v ničemž, čehokoli žádá, a však nedopouští mu Bůh užívati těch věcí, ale jiný leckdos sžíře to, a toť jest marnost a bídná věc.

Zplodil-li by kdo sto synů, a byl by živ mnoho let, jakkoli rozmnoženi jsou dnové let jeho, nebyl-li život jeho nasycen dobrými věcmi, a neměl by ani pohřbu, pravím, že šťastnější jest nedochůdče nežli on.

Nebo ono v zmaření přicházeje, do temností odchází, a jméno jeho temnostmi přikryto bývá.

Nýbrž ani slunce nevídá, aniž čeho poznává, a tak odpočinutí má lepší nežli onen.

A byť pak byl živ dva tisíce let, a pohodlí by neužil, zdaliž k jednomu místu všickni neodcházejí?

Všecka práce člověka jest pro ústa jeho, a však duše jeho nemůže se nasytiti.

Nebo co má více moudrý nežli blázen? A co chudý, kterýž se umí chovati mezi lidmi?

Lépe jest viděti nežli žádati, ale i to jest marnost a trápení ducha.

Čímžkoli jest, dávno jest tím nazván, a známé bylo, že člověk býti měl, a že se nebude moci souditi s silnějším, nežli jest sám.

A poněvadž předsevzetí mnohá rozmnožují marnost, co na tom má člověk?

Nebo kdo ví, co by bylo dobrého člověku v tomto životě, v počtu dnů marného života jeho, kteříž pomíjejí jako stín? Aneb kdo oznámí člověku, co se díti bude po něm pod sluncem?

Lepší jest jméno dobré nežli mast výborná, a den smrti než den narození člověka.

Lépe jest jíti do domu zámutku, nežli jíti do domu hodování, pro dokonání každého člověka, a kdož jest živ, složí to v srdci svém.

Lepší jest horlení nežli smích; nebo zůřivá tvář polepšuje srdce.

Srdce moudrých v domě zámutku, ale srdce bláznů v domě veselí.

Lépe jest slyšeti žehrání moudrého,nežli aby někdo poslouchal písně bláznů.

Nebo jako praštění trní pod hrncem, tak smích blázna. A i to jest marnost.

Ssužování zajisté k bláznovství přivodí moudrého, a dar oslepuje srdce.

Lepší jest skončení věci nežli počátek její; lepší jest dlouho čekající nežli vysokomyslný.

Nebuď kvapný v duchu svém k hněvu; nebo hněv v lůnu bláznů odpočívá.

Neříkej: Čím jest to, že dnové první lepší byli nežli tito? Nebo bys se nemoudře na to vytazoval.

Dobrá jest moudrost s statkem, a velmi užitečná těm, kteříž vidí slunce;

Nebo v stínu moudrosti a v stínu stříbra odpočívají. A však přednější jest umění moudrosti, přináší život těm, kdož ji mají.

Hleď na skutky Boží. Nebo kdo může zpřímiti to, což on zkřivil?

V den dobrý užívej dobrých věcí, a v den zlý buď bedliv; nebo i to naproti onomu učinil Bůh z té příčiny, aby nenalezl člověk po něm ničeho.

Všecko to viděl jsem za dnů marnosti své: Bývá spravedlivý, kterýž hyne s spravedlností svou; tolikéž bývá bezbožný, kterýž dlouho živ jest v zlosti své.

Nebývej příliš spravedlivý, aniž buď příliš moudrý. Proč máš na zkázu přicházeti?

Nebuď příliš starostlivý, aniž bývej bláznem. Proč máš umírati dříve času svého?

Dobréť jest, abys se onoho přídržel, a tohoto se nespouštěl; nebo kdo se bojí Boha, ujde všeho toho.

Moudrost posiluje moudrého nad desatero knížat, kteříž jsou v městě.

Není zajisté člověka spravedlivého na zemi, kterýž by činil dobře a nehřešil.

Také ne ke všechněm slovům, kteráž mluví lidé, přikládej mysli své, poněvadž nemáš dbáti, by i služebník tvůj zlořečil tobě.

Neboť ví srdce tvé, že jsi i ty častokrát zlořečil jiným.

Všeho toho zkusil jsem moudrostí, a řekl jsem: Budu moudrým, ale moudrost vzdálila se ode mne.

Což pak vzdálené a velmi hluboké jest, kdož to najíti může?

Všecko jsem přeběhl myslí svou, abych poznal a vyhledal, i vynalezl moudrost a rozumnost, a abych poznal bezbožnost, bláznovství a nemoudrost i nesmyslnost.

I našel jsem věc hořčejší nad smrt, ženu, jejíž srdce tenata, a ruce její okovy. Kdož se líbí Bohu, zachován bývá od ní, ale hříšník bývá od ní jat.

Pohleď, to jsem shledal, (praví kazatel), jedno proti druhému stavěje, abych nalezl umění,

Čeho pak přesto hledala duše má, však jsem nenalezl: Muže jednoho z tisíce našel jsem, ale ženy mezi tolika jsem nenalezl.

Obzvláštně pohleď i na to, což jsem nalezl: Že učinil Bůh člověka dobrého, ale oni následovali smyšlínek rozličných.

(7:30) Kdo se může vrovnati moudrému, a kdo může vykládati všelikou věc? (8:1) Moudrost člověka osvěcuje oblíčej jeho, a nestydatost tváři jeho proměňuje.

Jáť radím: Výpovědi královské ostříhej, a však podlé přísahy Boží.

Nepospíchej odjíti od tváři jeho, aniž trvej v zpouře; nebo cožť by koli chtěl, učinil by.

Nebo kde slovo královské, tu i moc jeho, a kdo dí jemu: Co děláš?

Kdo ostříhá přikázaní, nezví o ničem zlém. I čas i příčiny zná srdce moudrého.

Nebo všeliké předsevzetí má čas a příčiny. Ale i to neštěstí veliké člověka se přídrží,

Že neví, co budoucího jest. Nebo jak se stane, kdo mu oznámí?

Není člověka, kterýž by moci měl nad životem, aby zadržel duši, aniž má moc nade dnem smrti; nemá ani braně v tom boji, aniž vysvobodí bezbožnost bezbožného.

Ve všem tom viděl jsem, přiloživ mysl svou ke všemu tomu, co se děje pod sluncem, že časem panuje člověk nad člověkem k jeho zlému.

A tehdáž viděl jsem bezbožné pohřbené, že se zase navrátili, ale kteříž z místa svatého odešli, v zapomenutí dáni jsou v městě tom, v kterémž dobře činili. I to také jest marnost.

Nebo že ne i hned ortel dochází pro skutek zlý, protož vroucí jest k tomu srdce synů lidských, aby činili zlé věci.

A ačkoli hříšník činí zle na stokrát, a vždy se mu odkládá, já však vím, že dobře bude bojícím se Boha, kteříž se bojí oblíčeje jeho.

S bezbožným pak nedobře se díti bude, aniž se prodlí dnové jeho; minou jako stín, proto že jest bez bázně před oblíčejem Božím.

Jest marnost, kteráž se děje na zemi: Že bývají spravedliví, jimž se však vede, jako by činili skutky bezbožných; zase bývají bezbožní, kterýmž se však vede, jako by činili skutky spravedlivých. Protož jsem řekl: I to také jest marnost.

A tak chválil jsem veselí, proto že nic nemá lepšího…