Song of Solomon 2:8–17

Hlas milého mého, aj, onť se béře, skáče po těch horách, poskakuje na těch pahrbcích.

Podobný jest milý můj srně aneb mladému jelenu; aj, on stojí za stěnou naší, vyhlédá z oken, patří skrze mříži.

Ozval se milý můj, a řekl mi: Vstaň, přítelkyně má, krásná má, a poď.

Nebo aj, zima pominula, prška přestala a odešla.

Kvítíčko se ukazuje po zemi, čas prozpěvování přišel, a hlas hrdličky slyší se v krajině naší.

Fík vypustil holičky své, a réví rozkvetlé vydalo vůni. Vstaniž, přítelkyně má, krásná má, a poď.

Holubičko má, v rozsedlinách skalních, v skrýši příkré, ukaž mi oblíčej svůj, nechať slyším hlas tvůj; nebo hlas tvůj libý jest, a oblíčej tvůj žádostivý.

Zlapejte nám lišky, lišky maličké, ješto škodu dělají na vinicích, poněvadž vinice naše kvete.

Milý můj jest můj, a já jeho, jenž pase mezi lilium.

Ažby zavítal ten den, a utekli by stínové ti, navratiž se, připodobni se, milý můj, srně neb mladému jelenu na horách Beter.