Song of Solomon 2:4–16

Uvedl mne na hody, maje za korouhev lásku ke mně.

Očerstvětež mne těmi flašemi, posilňte mne těmi jablky, nebo umdlévám milostí,

Levice jeho pod hlavou mou, a pravicí svou objímá mne.

Zavazujiť vás přísahou, dcery Jeruzalémské, skrze srny a laně polní, abyste nebudily a nevyrážely ze sna milého mého, dokudž by nechtěl.

Hlas milého mého, aj, onť se béře, skáče po těch horách, poskakuje na těch pahrbcích.

Podobný jest milý můj srně aneb mladému jelenu; aj, on stojí za stěnou naší, vyhlédá z oken, patří skrze mříži.

Ozval se milý můj, a řekl mi: Vstaň, přítelkyně má, krásná má, a poď.

Nebo aj, zima pominula, prška přestala a odešla.

Kvítíčko se ukazuje po zemi, čas prozpěvování přišel, a hlas hrdličky slyší se v krajině naší.

Fík vypustil holičky své, a réví rozkvetlé vydalo vůni. Vstaniž, přítelkyně má, krásná má, a poď.

Holubičko má, v rozsedlinách skalních, v skrýši příkré, ukaž mi oblíčej svůj, nechať slyším hlas tvůj; nebo hlas tvůj libý jest, a oblíčej tvůj žádostivý.

Zlapejte nám lišky, lišky maličké, ješto škodu dělají na vinicích, poněvadž vinice naše kvete.

Milý můj jest můj, a já jeho, jenž pase mezi lilium.