Žalmy 142–143

(142:1) Vyučující Davidův, když byl v jeskyni, modlitba jeho. (142:2) Hlasem svým k Hospodinu volám, hlasem svým Hospodinu pokorně se modlím.

(142:3) Vylévám před oblíčejem jeho žádost svou, a ssoužení své před ním oznamuji.

(142:4) Když se úzkostmi svírá ve mně duch můj, ty znáš stezku mou; na cestě, po kteréžkoli chodím, osídlo mi ukryli.

(142:5) Ohlédám-li se na pravo, a patřím, není, kdo by mne znáti chtěl; zhynulo útočiště mé, není, kdo by se ujal o život můj.

(142:6) K tobě volám, Hospodine, říkaje: Ty jsi doufání mé a díl můj v zemi živých.

(142:7) Pozorujž volání mého, neboť jsem zemdlen přenáramně; vysvoboď mne od těch, jenž stihají mne, nebo jsou silnější nežli já.

(142:8) Vyveď z žaláře duši mou, abych oslavoval jméno tvé; obstoupí mne spravedliví, když mi dobrodiní učiníš.

Žalm Davidův. Hospodine, slyš modlitbu mou, pozoruj pokorné prosby mé; pro pravdu svou vyslyš mne, i pro spravedlnost svou.

A nevcházej v soud s služebníkem svým, neboť by nebyl spravedliv před tebou nižádný živý.

Nebo stihá nepřítel duši mou, potírá až k zemi život můj; na to mne přivodí, abych bydlil v mrákotě, jako ti, kteříž již dávno zemřeli,

Tak že se svírá úzkostmi duch můj ve mně, u vnitřnosti mé hyne srdce mé.

Rozpomínaje se na dny předešlé, a rozvažuje všecky skutky tvé, a dílo rukou tvých rozjímaje,

Vztahuji ruce své k tobě, duše má jako země vyprahlá žádá tebe. Sélah.

Pospěšiž a vyslyš mne, Hospodine, hyne duch můj; neukrývejž tváři své přede mnou, neboť jsem podobný těm, kteříž sstupují do hrobu.

Učiň to, ať v jitře slyším milosrdenství tvé, neboť v tobě naději mám; oznam mi cestu, po kteréž bych choditi měl, neboť k tobě pozdvihuji duše své.

Vytrhni mne z nepřátel mých, Hospodine, u tebeť se skrývám.

Nauč mne činiti vůle tvé, nebo ty jsi Bůh můj; duch tvůj dobrý vediž mne jako po rovné zemi.

Pro jméno své, Hospodine, obživ mne, pro spravedlnost svou vyveď z úzkosti duši mou.

A pro milosrdenství své vypleň nepřátely mé, a vyhlaď všecky, kteříž trápí duši mou; nebo já jsem služebník tvůj.