Psalm 11–12

Přednímu zpěváku, žalm Davidův. Hospodina doufám, kterakž tedy říkáte duši mé: Uleť s hory své jako ptáče?

Nebo aj, bezbožníci napínají lučiště, přikládají šípy své na tětivo, aby stříleli skrytě na upřímé srdcem.

Ale těmi usilováními zkaženi budou; nebo spravedlivý co učinil?

Hospodin jest v chrámě svatém svém, trůn Hospodinův v nebi jest; oči jeho hledí, víčka jeho zkušují synů lidských.

Hospodin zkušuje spravedlivého, bezbožníka pak a milujícího nepravost nenávidí duše jeho.

Dštíti bude na bezbožníky uhlím řeřavým, ohněm a sirou, a duch vichřice bude částka kalicha jejich.

Nebo Hospodin spravedlivý jest, spravedlnost miluje, na upřímého oči jeho patří.

(12:1) Přednímu kantoru k nízkému zpěvu, žalm Davidův. (12:2) Spomoz, ó Hospodine; nebo se již nenalézá milosrdného, a vyhynuli věrní z synů lidských.

(12:3) Lež mluví jeden každý s bližním svým, rty úlisnými z srdce dvojitého řeči vynášejí.

(12:4) Ó by vyplénil Hospodin všeliké rty úlisné, a jazyk velikomluvný,

(12:5) Kteříž říkají: Jazykem svým přemůžeme, mámeť ústa svá s sebou, kdo jest pánem naším?

(12:6) Pro zhoubu chudých, pro úpění nuzných jižť povstanu, praví Hospodin, v bezpečnosti postavím toho, na nějž polečeno bylo.

(12:7) Výmluvnosti Hospodinovy jsou výmluvnosti čisté, jako stříbro v hliněné peci přehnané a sedmkrát zprubované.

(12:8) Ty, Hospodine, jim spomáhati budeš, a ostříhati každého od národu tohoto až na věky.

(12:9) Vůkol a vůkol bezbožní se protulují, když takoví ničemní vyvýšeni bývají mezi syny lidskými.