Jób 4–37

Jemuž odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:

Počneme-li mluviti s tebou, neponeseš-liž toho těžce? Ale kdož by se zdržeti mohl, aby neměl mluviti?

Aj, učívals mnohé, a rukou opuštěných jsi posiloval.

Padajícího pozdvihovals řečmi svými, a kolena zemdlená jsi zmocňoval.

Nyní pak, jakž toto přišlo na tebe, těžce to neseš, a jakž tě dotklo, předěšen jsi.

Nebylo-liž náboženství tvé nadějí tvou, a upřímost cest tvých očekáváním tvým?

Rozpomeň se, prosím, kdo jest kdy nevinný zahynul? Aneb kde upřímí vyhlazeni jsou?

Jakož jsem já vídal ty, kteříž orali nepravost, a rozsívali převrácenost, že ji i žali.

Od dchnutí Božího hynou, a duchem prchlivosti jeho v nic obracíni bývají.

Řvání lva a hlas lvice a zubové mladých lvíčat setříni bývají.

Hyne lev, že nemá loupeže, a lvíčata mladá rozptýlena bývají.

Nebo i tajně doneslo se mne slovo, a pochopilo ucho mé něco maličko toho.

V přemyšlováních z vidění nočních, když připadá tvrdý sen na lidi,

Strach připadl na mne a lekání, kteréž předěsilo všecky kosti mé.

Duch zajisté před tváří mou šel, tak že vlasové vstávali na těle mém.

Zastavil se, ale neznal jsem tváři jeho; tvárnost jen byla před očima mýma. Mezi tím mlče, slyšel jsem hlas:

Zdaliž může člověk spravedlivějším býti než Bůh, aneb muž čistším nad toho, kterýž ho učinil?

Ano mezi služebníky jeho není dokonalosti, a při andělích svých zanechal nedostatku.

Čím více při těch, kteříž bydlejí v domích hliněných, jejichž základ jest na prachu, a setříni bývají snáze než mol.

Od jitra až do večera stíráni bývají, a kdož toho nerozvažují, na věky zahynou.

Zdaliž nepomíjí sláva jejich s nimi? Umírají, ale ne v moudrosti.

Zavolejž tedy, dá-liť kdo odpověd? A k kterému se z svatých obrátíš?

Pakli k bláznu, zahubí ho rozhněvání, a nesmyslného zabije prchlivost.

Jáť jsem viděl blázna, an se vkořenil, ale hned jsem zle tušil příbytku jeho, řka:

Vzdáleniť jsou synové jeho od spasení; nebo potříni budou v bráně, aniž bude, kdo by je vytrhl.

Obilé jeho zžíře hladovitý, a i z prostřed trní je vychvátí; nadto sehltí násilník statek takových.

Neboť nepochází z prachu trápení, aniž se z země pučí bída.

Ale člověk rodí se k bídě, tak jako jiskry z uhlí zhůru létají.

Jistě žeť bych já hledal Boha silného, a jemu bych předložil při svou,

Kterýž činí věci veliké, nezpytatelné, divné, a jimž počtu není,

Kterýž dává déšť na zemi, a spouští vody na pole,

Kterýž sází opovržené na místě vysokém, a žalostící vyvyšuje spasením,

Kterýž v nic obrací myšlení chytráků, tak aby nemohli k skutku přivésti ruce jejich ničeho,

Kterýž lapá moudré v chytrosti jejich; nebo rada převrácených bláznová bývá.

Ve dne motají se jako ve tmách, a jako v noci šámají o poledni.

Kterýž zachovává od meče a od úst jejich, a chudého od ruky násilníka.

Máť zajisté nuzný naději, ale nepravost musí zacpati ústa svá.

Aj, jak blahoslavený jest člověk, kteréhož tresce Bůh! A protož káráním Všemohoucího nepohrdej.

Onť zajisté uráží, on i obvazuje; raní, ruka jeho také léčí.

Z šesti úzkostí vysvobodil by tebe, ano i v sedmi nedotklo by se tebe zlé.

V hladu vykoupil by tě od smrti, a v boji od moci meče.

Když utrhá jazyk, byl bys skryt, aniž bys se bál zhouby, když by přišla.

Zhouba a hlad buď tobě za smích, a nestrachuj se ani líté zvěři zemské.

Nebo s kamením polním příměří tvé, a zvěř lítá polní pokoj zachová k tobě.

A shledáš, žeť stánek tvůj bude bezpečný, a navrátíš se zase k příbytku svému, a nezhřešíš.

Shledáš také, žeť se rozmnoží símě tvé, a potomci tvoji jako bylina zemská.

Vejdeš v šedinách do hrobu, tak jako odnášíno bývá zralé obilí časem svým.

Aj, toť jsme vyhledali, a takť jest; poslechniž toho, a schovej sobě to.

Odpovídaje pak Job, řekl:

Ó kdyby pilně zváženo bylo hořekování mé, a bída má na váze aby spolu vyzdvižena byla.

Jistě že by se nad písek mořský těžší ukázala, pročež mi se i slov nedostává.

Nebo střely Všemohoucího vězí ve mně, jejichž jed vysušil ducha mého, a hrůzy Boží bojují proti mně.

Zdaliž řve divoký osel nad mladistvou travou? Řve-liž vůl nad picí svou?

Zdaliž jedí to, což neslaného jest, bez soli? Jest-liž chut v věci slzké?

Ach, kterýchž se ostýchala dotknouti duše má, ty jsou již bolesti těla mého.

Ó by se naplnila žádost má, a aby to, čehož očekávám, dal Bůh,

Totiž, aby se líbilo Bohu setříti mne, vztáhnouti ruku svou, a zahladiti mne.

Neboť mám ještě, čím bych se potěšoval, (ačkoli hořím bolestí, aniž mne Bůh co lituje), že jsem netajil řečí Nejsvětějšího.

Nebo jaká jest síla má, abych potrvati mohl? Aneb jaký konec můj, abych prodlel života svého?

Zdali síla má jest síla kamenná? Zdali tělo mé ocelivé?

Zdaliž pak obrany mé není při mně? Aneb zdravý soud vzdálen jest ode mne,

Proti tomu, jehož lítostivost k bližnímu mizí, a kterýž bázeň Všemohoucího opustil?

Bratří moji zmýlili mne jako potok, pominuli jako prudcí potokové,

Kteříž kalní bývají od ledu, a v nichž se kryje sníh.

V čas horka vysychají; když sucho bývá, mizejí z místa svého.

Sem i tam roztěkají se od toku svého obecného, v nic se obracejí a hynou.

To vidouce houfové jdoucích z Tema, zástupové Sabejských, jenž naději měli v nich,

Zastyděli se, že v nich doufali; nebo přišedše až k nim, oklamáni jsou.

Tak zajisté i vy byvše, nejste; vidouce potření mé, děsíte se.

Zdali jsem řekl: Přineste mi, aneb z zboží svého udělte darů pro mne?

Aneb: Vysvoboďte mne z ruky nepřítele, a z ruky násilníků vykupte mne?

Poučte mne, a budu mlčeti, a v čem bych bloudil, poslužte mi k srozumění.

Ó jak jsou pronikavé řeči upřímé! Ale co vzdělá obviňování vaše?

Zdali jen z slov mne viniti myslíte, a převívati řeči choulostivého?

Také i na sirotka se obořujete, anobrž jámu kopáte příteli svému.

A protož nyní chtějtež popatřiti na mne, a suďte, klamám-liť před oblíčejem vaším.

Napravte se, prosím, nechť není nepravostí; napravte se, pravím, a tak poznáte, žeť jest spravedlnost v té řeči mé.

A jest-li na jazyku mém nepravost, neměl-liž bych, čitedlen býti bíd?

Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.

Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:

Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.

Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.

Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.

Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.

Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,

Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.

Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase,

Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.

Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.

Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?

Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:

Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,

Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.

Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.

Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?

A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?

Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?

Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?

Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.

Tedy odpovídaje Bildad Suchský, řekl:

Dokudž mluviti budeš takové věci, a slova úst tvých budou jako vítr násilný?

Což by Bůh silný neprávě soudil,a Všemohoucí což by převracel spravedlnost?

Synové zajisté tvoji že zhřešili proti němu, proto pustil je po nepravosti jejich.

Kdybys ty opravdově hledal Boha silného, a Všemohoucímu se modlil,

A byl čistý a upřímý: jistě žeť by se hned probudil k tobě, a napravil by příbytek spravedlnosti tvé.

A byly by první věci tvé špatné, poslední pak rozmnožily by se náramně.

Nebo vzeptej se, prosím, věku starého, a nastroj se k zpytování otců jejich.

(Myť zajisté včerejší jsme, aniž jsme čeho povědomi; k tomu dnové naši jsou jako stín na zemi.)

Zdaliž tě oni nenaučí, a nepovědí tobě, a z srdce svého nevynesou-liž slov?

Zdali roste třtí bez bahna? Roste-liž rákosí bez vody?

Nýbrž ještě za zelena, dříve než vytrháno bývá, ano prvé než jaká jiná tráva, usychá.

Tak stezky všech zapomínajících se na Boha silného, tak, pravím, naděje pokrytce zahyne.

Klesne naděje jeho, a doufání jeho jako dům pavouka.

Spolehne-li na dům svůj, neostojí; chytí-li se ho, nezdrží.

Vláhu má před sluncem, tak že z zahrady jeho výstřelkové jeho vynikají.

Při vrchovišti kořenové jeho hustě rostou, i na místech skalnatých rozkládá se.

A však bývá-li zachvácen z místa svého, až by se ho i odečtlo, řka: Nevidělo jsem tě:

Tožť ta radost života jeho, a z země jiný vykvetá.

Aj, Bůh silný nepohrdá upřímým, ale nešlechetným ruky nepodává:

Až i naplní smíchem ústa tvá, a rty tvé plésáním,

Když nenávidící tebe v hanbu oblečeni budou, a stánku lidí bezbožných nikdež nebude.

Odpověděv pak Job, řekl:

I ovšem vím, žeť tak jest; nebo jak by mohl člověk spravedliv býti před Bohem silným?

A chtěl-li by se hádati s ním, nemohl by jemu odpovědíti ani na jedno z tisíce slov.

Moudrého jest srdce a silný v moci. Kdo zatvrdiv se proti němu, pokoje užil?

On přenáší hory, než kdo shlédne, a podvrací je v prchlivosti své.

On pohybuje zemí z místa jejího, tak že se třesou sloupové její.

On když zapovídá slunci, nevychází, a hvězdy zapečeťuje.

On roztahuje nebe sám, a šlapá po vlnách mořských.

On učinil Arktura, Oriona, Kuřátka a hvězdy skryté na poledne.

On činí věci veliké, a to nevystižitelné a divné, jimž není počtu.

Ano jde-li mimo mne, tedy nevidím; ovšem když pomíjí, neznamenám ho.

Tolikéž jestliže co uchvátí, kdo mu to rozkáže navrátiti? Kdo dí jemu: Co činíš?

Nezdržel-li by Bůh hněvu svého, klesli by před ním spolu spuntovaní, jakkoli mocní.

Jakž…