Job 38–39

Tedy odpověděl Hospodin Jobovi z vichru, a řekl:

Kdož jest to, jenž zatemňuje radu řečmi neumělými?

Přepaš nyní jako muž bedra svá, a nač se tebe tázati budu, oznam mi.

Kdes byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, jestliže máš rozum.

Kdo rozměřil ji, víš-li? Aneb kdo vztáhl pravidlo na ni?

Na čem podstavkové její upevněni jsou? Aneb kdo založil úhelný kámen její,

Když prozpěvovaly spolu hvězdy jitřní, a plésali všickni synové Boží?

Aneb kdo zavřel jako dveřmi moře, když vyšlo z života, a zjevilo se?

Když jsem mu položil oblak za oděv, a mrákotu místo plének jeho,

Když jsem jemu uložil úsudek svůj, přistaviv závory a dvéře,

I řekl jsem: Až potud vycházeti budeš, a dále nic, tu, pravím, skládati budeš dutí vlnobití svého.

Zdaž jsi kdy za dnů svých rozkázal jitru? Ukázal-lis záři jitřní místo její,

Aby uchvacovala kraje země, a bezbožní aby z ní vymítáni byli?

Tak aby proměnu přijímala jako vosk pečetní, oni pak aby nedlouho stáli jako roucho,

A aby bezbožným zbraňováno bylo světla jejich, a rámě vyvýšené zlámáno bylo?

Přišel-lis až k hlubinám mořským? A u vnitřnosti propasti chodil-lis?

Jsou-li tobě zjeveny brány smrti? A brány stínu smrti viděl-lis?

Shlédl-lis širokosti země? Oznam, jestliže ji znáš všecku.

Která jest cesta k obydlí světla, a které místo temností,

Že bys je pojal v meze jeho, poněvadž bys srozumíval stezkám domu jeho?

Věděl-lis tehdáž, že jsi měl se naroditi, a počet dnů tvých jak veliký býti má?

Přišel-lis až ku pokladům sněhu? A poklady krupobití viděl-lis,

Kteréž chovám k času ssoužení, ke dni bitvy a boje?

Kterými se cestami rozděluje světlo, kteréž rozhání východní vítr po zemi?

Kdo rozdělil povodní tok, a cestu blýskání hromovému,

Tak aby pršel déšť i na tu zemi, kdež není lidí, na poušť, kdež není člověka,

Aby zapájel místa planá a pustá, a k zrůstu přivodil trávu mladistvou?

Má-liž déšť otce? A kdo plodí krůpěje rosy?

Z čího života vychází mráz? A jíní nebeské kdo plodí?

Až i vody jako v kámen se proměňují, a svrchek propasti zamrzá.

Zdali zavázati můžeš rozkoše Kuřátek, aneb stahování Orionovo rozvázati?

Můžeš-li vyvoditi hvězdy polední v čas jistý, aneb Arktura s syny jeho povedeš-li?

Znáš-li řád nebes? Můžeš-li spravovati panování jejich na zemi?

Můžeš-li pozdvihnouti k oblaku hlasu svého, aby hojnost vod přikryla tebe?

Ty-liž vypustíš blýskání, aby vycházela? Zdaliž řeknou tobě: Aj teď jsme?

Kdo složil u vnitřnostech lidských moudrost? Aneb kdo dal rozumu stižitelnost?

Kdo vypravovati bude o nebesích moudře? A láhvice nebeské kdo nastrojuje,

Aby svlažená země zase stuhnouti mohla, a hrudy se v hromadě držely?

Honíš-liž ty lvu loupež? A hltavost lvíčat naplňuješ-liž,

Když se stulují v peleších svých, ustavičně z skrýší čihajíce?

Kdo připravuje krkavci pokrm jeho, když mladí jeho k Bohu silnému volají, a toulají se sem i tam pro nedostatek pokrmu?

Víš-li, kterého času rodí kamsíkové, a laň ku porodu pracující spatřil-lis?

Máš-li v počtu měsíce, kteréž vyplňují? Znáš-li, pravím, čas porodu jejich?

Jak se kladou, plod svůj utiskají, a s bolestí ho pozbývají?

Jak se zmocňují mladí jejich, i odchovávají picí polní, a vycházejíce, nenavracují se k nim?

Kdo propustil zvěř, aby byla svobodná? A řemení divokého osla kdo rozvázal?

Jemuž jsem dal pustinu místo domu jeho, a místo příbytku jeho zemi slatinnou.

Posmívá se hluku městskému, a na křikání toho, kdož by jej honil, nic nedbá.

To, což nachází v horách, jest pastva jeho; nebo toliko zeliny hledá.

Svolí-liž jednorožec, aby tobě sloužil, a u jeslí tvých aby nocoval?

Připřáhneš-liž provazem jednorožce k orání? Bude-liž vláčeti brázdy za tebou?

Zdaž se na něj ubezpečíš, proto že jest veliká síla jeho, a poručíš jemu svou práci?

Zdaž se jemu dověříš, že sveze semeno tvé, a na humno tvé shromáždí?

Ty-lis dal pávům křídlo pěkné, aneb péro čápu neb pstrosu?

A že opouští na zemi vejce svá, ačkoli je v prachu osedí,

Nic nemysle, že by je noha potlačiti, aneb zvěř polní pošlapati mohla?

Tak se zatvrzuje k mladým svým, jako by jich neměl; jako by neužitečná byla práce jeho, tak jest bez starosti.

Nebo nedal jemu Bůh moudrosti, aniž mu udělil rozumnosti.

Časem svým zhůru se vznášeje, posmívá se koni i jezdci jeho.

Zdaž ty dáti můžeš koni sílu? Ty-li ozdobíš šíji jeho řehtáním?

Zdali jej zastrašíš jako kobylku? Anobrž frkání chřípí jeho strašlivé jest.

Kopá důl, a pléše v síle své, vycházeje vstříc i zbroji.

Směje se strachu, aniž se leká, aniž ustupuje zpátkem před ostrostí meče,

Ač i toul na něm chřestí, a blyští se dřevce a kopí.

S hřmotem a s hněvem kopá zemi, aniž pokojně stojí k zvuku trouby.

Anobrž k zvuku trouby řehce, a zdaleka cítí boj, hluk knížat a prokřikování.

Zdali podlé rozumu tvého létá jestřáb, roztahuje křídla svá na poledne?

Zdali k rozkazu tvému zhůru se vznáší orlice, a vysoko se hnízdí?

Na skále přebývá, přebývá na špičaté skále jako na hradě,

Odkudž hledá pokrmu, kterýž z daleka očima svýma spatřuje.

Ano i mladí její střebí krev, a kde těla mrtvá, tu i ona jest.