Ecclesiastes 3–4

Všeliká věc má jistý čas, a každé předsevzetí pod nebem svou chvíli.

Jest čas rození i čas umírání, čas sázení a čas vykopání, což vsazeno bývá;

Čas mordování a čas hojení, čas boření a čas stavení;

Čas pláče a čas smíchu, čas smutku a čas proskakování;

Čas rozmítání kamení a čas shromažďování kamení, čas objímání a čas vzdálení se od objímání;

Čas hledání a čas ztracení, čas chování a čas zavržení;

Čas roztrhování a čas sšívání, čas mlčení a čas mluvení;

Čas milování a čas nenávidění, čas boje a čas pokoje.

Co tedy má ten, kdo práci vede, z toho, o čemž pracuje?

Viděl jsem zaměstknání, kteréž dal Bůh synům lidským, aby se jím trápili.

Sám všecko činí ušlechtile časem svým, nýbrž i žádost světa dal v srdce jejich, aby nestihal člověk díla toho, kteréž dělá Bůh, ani počátku ani konce.

Odtud seznávám, že nic lepšího nemají, než aby se veselili, a činili dobře v životě svém,

Ač i to, když všeliký člověk jí a pije, a užívá dobrých věcí ze všelijaké práce své, jest dar Boží.

Znám, že cožkoli činí Bůh, to trvá na věky; nemůže se k tomu nic přidati, ani od toho co odjíti. A činí to Bůh, aby se báli oblíčeje jeho.

To, což bylo, i nyní jest, a což bude, již bylo; nebo Bůh obnovuje to, což pominulo.

Přesto viděl jsem ještě pod sluncem na místě soudu bezbožnost, a na místě spravedlnosti nespravedlnost.

I řekl jsem v srdci svém: Budeť Bůh spravedlivého i bezbožného souditi; nebo tam bude čas každému předsevzetí i každému skutku.

Řekl jsem v srdci svém o způsobu synů lidských, že jim ukázal Bůh, aby viděli, že jsou podobni hovadům.

Případnost synů lidských a případnost hovad jest případnost jednostejná. Jakož umírá ono, tak umírá i on, a dýchání jednostejné všickni mají, aniž co napřed má člověk před hovadem; nebo všecko jest marnost.

Obé to jde k místu jednomu; obé jest z prachu, obé také zase navracuje se do prachu.

Kdo to zná, že duch synů lidských vstupuje zhůru, a duch hovadí že sstupuje pod zemi?

Protož spatřil jsem, že nic není lepšího, než veseliti se člověku v skutcích svých, poněvadž to jest podíl jeho. Nebo kdo jej k tomu přivede, aby poznati mohl to, což jest budoucího po něm?

Opět obrátiv se, i viděl jsem všeliká ssoužení, kteráž se dějí pod sluncem, a aj, slzy křivdu trpících, ješto nemají potěšitele, ani moci k vyjití z ruky těch, kteříž je ssužují, a nemají potěšitele.

Protož já chválil jsem mrtvé, kteříž již zemřeli, více nežli živé, kteříž jsou živi až po dnes.

Nýbrž nad oba tyto šťastnější jest ten, kterýž ještě nebyl, a neviděl skutku zlého, dějícího se pod sluncem.

Nebo spatřil jsem všelikou práci a každé dobré dílo, že jest k závisti jedněch druhým. I to také jest marnost a trápení ducha.

Blázen skládá ruce své, a jí maso své, říkaje:

Lepší jest plná hrst s odpočinutím,nežli přehršlí plné s prací a trápením ducha.

Opět obrátiv se, viděl jsem jinou marnost pod sluncem:

Jest samotný někdo, nemaje žádného, ani syna, ani bratra, a však není konce všeliké práci jeho, ani oči jeho nemohou se nasytiti bohatství. Nepomyslí: Komu já pracuji, tak že i životu svému ujímám pohodlí? I to také jest marnost a bídné zaneprázdnění.

Lépeť jest dvěma než jednomu; mají zajisté dobrý užitek z práce své.

Nebo padne-li který z nich, druhý pozdvihne tovaryše svého. Běda tedy samotnému, když by padl; nebo nemá druhého, aby ho pozdvihl.

Také budou-li dva spolu ležeti, zahřejí se, ale jeden jak se zahřeje?

Ovšem, jestliže by se kdo jednoho zmocniti chtěl, dva postaví se proti němu; ano trojnásobní provázek nesnadně se přetrhne.

Lepší jest dítě chudé a moudré, než král starý a blázen, kterýž neumí již ani napomenutí přijímati,

Ačkoli z žaláře vychází, aby kraloval, nýbrž i v království svém může na chudobu přijíti.

Viděl jsem všecky živé, kteříž chodí pod sluncem, ani se přídrželi pacholete, potomka onoho, kterýž měl kralovati místo něho.

Nebývalo konce té vrtkosti všeho lidu, jakž toho, kterýž byl před nimi, takž ani potomci nebudou se těšiti z něho. Protož i to jest marnost a trápení ducha.