Psalm 72–83

Šalomounovi. Bože, soudy své králi dej, a spravedlnost svou synu královu,

Aby soudil lid tvůj v spravedlnosti a chudé tvé v pravosti.

Hory přinesou pokoj lidu i pahrbkové v spravedlnosti.

Souditi bude chudé z lidu, a vysvobodí syny nuzného, násilníka pak potře.

Báti se budou tebe, dokudž slunce a měsíc trvati bude, od národu až do pronárodu.

Jako když sstupuje déšť na přisečenou trávu, a jako tiší déšťové skrápějící zemi:

Tak zkvete ve dnech jeho spravedlivý, a bude hojnost pokoje, dokud měsíce stává.

Panovati bude od moře až k moři, a od řeky až do končin země.

Před ním skláněti se budou obyvatelé pustin vyprahlých, a nepřátelé jeho prach lízati budou.

Králové při moři a z ostrovů pocty mu přinesou, králové Šebejští a Sabejští dary obětovati budou.

Nadto klaněti se jemu budou všickni králové, všickni národové jemu sloužiti budou.

Nebo vytrhne nuzného, volajícího a nátisk trpícího, kterýž nemá spomocníka.

Smiluje se nad bídným a potřebným, a duše nuzných spasí.

Od lsti a násilí vysvobodí duši jejich; neboť jest drahá krev jejich před očima jeho.

Budeť dlouhověký, a dávati mu budou zlato Arabské, a ustavně za něj se modliti, na každý den jemu dobrořečiti budou.

Když se vrže hrst obilí do země na vrchu hor, klátiti se budou jako Libán klasové jeho, a kvésti budou měšťané jako byliny země.

Jméno jeho bude na věky; dokudž slunce trvá, děditi bude jméno jeho. A požehnání sobě dávajíce v něm všickni národové, budou ho blahoslaviti.

Požehnaný Hospodin Bůh, Bůh Izraelský, kterýž sám činí divné věci,

A požehnané jméno slávy jeho na věky. Budiž také naplněna slávou jeho všecka země, Amen i Amen.

Skonávají se modlitby Davidovy, syna Izai.

Žalm Azafovi. Jistě žeť jest Bůh dobrý Izraelovi, těm, kteříž jsou čistého srdce.

Ale nohy mé téměř se byly ušinuly, o málo, že by byli sklouzli krokové moji,

Když jsem horlil proti bláznivým, vida štěstí nešlechetných.

Nebo nebývají vázáni až k smrti, ale zůstává v cele síla jejich.

V práci lidské nejsou, a s lidmi trestáni nebývají.

Protož otočeni jsou pýchou jako halží, a ukrutností jako rouchem ozdobným přiodíni.

Vysedlo tukem oko jejich; majíce hojnost nad pomyšlení srdce,

Rozpustilí jsou, a mluví zlostně, o nátisku velmi pyšně mluví.

Stavějí proti nebi ústa svá, a jazyk jejich po zemi se vozí.

A protož na to přichází lid jeho, když se jim vody až do vrchu nalívá,

Že říkají: Jakť má o tom věděti Bůh silný? Aneb zdaž jest to známé Nejvyššímu?

Nebo aj, ti bezbožní jsouce, mají pokoj v světě, a dosahují zboží.

Nadarmo tedy v čistotě chovám srdce své, a v nevinnosti ruce své umývám.

Poněvadž každý den trestán bývám, a kázeň přichází na mne každého jitra.

Řeknu-li: Vypravovati budu věci takové, hle, rodina synů tvých dí, že jsem jim křiv.

Chtěl jsem to rozumem vystihnouti, ale vidělo mi se pracno.

Až jsem všel do svatyní Boha silného, tu jsem srozuměl poslední věci jejich.

Jistě že jsi je na místech plzkých postavil, a uvržeš je v spustliny.

Aj, jakť přicházejí na spuštění jako v okamžení! Mizejí a hynou hrůzami,

Jako snové tomu, kdož procítí; Pane, když je probudíš, obraz ten jejich za nic položíš.

Když zhořklo srdce mé, a ledví má bodena byla,

Nesmyslný jsem byl, aniž jsem co znal, jako hovádko byl jsem před tebou.

A však vždycky jsem byl s tebou, nebo jsi mne ujal za mou pravici.

Podlé rady své veď mne, a potom v slávu přijmeš mne.

Kohož bych měl na nebi? A mimo tebe v žádném líbosti nemám na zemi.

Ač tělo i srdce mé hyne, skála srdce mého, a díl můj Bůh jest na věky.

Nebo aj, ti, kteříž se vzdalují tebe, zahynou; vytínáš ty, kteříž cizoloží odcházením od tebe.

Ale mně nejlépe jest přídržeti se Boha; pročež skládám v Panovníku Hospodinu doufání své, abych vypravoval všecky skutky jeho.

Vyučující, Azafův. Proč, ó Bože, nás tak do konce zamítáš? Proč roznícena jest prchlivost tvá proti stádci pastvy tvé?

Rozpomeň se na shromáždění své, jehož jsi od starodávna dobyl a vykoupil, na proutek dědictví svého, na Sion horu tuto, na níž přebýváš.

Přispějž k hrozným pustinám. Jak všecko pohubil nepřítel v svatyni!

Řvali nepřátelé tvoji u prostřed shromáždění tvých, a na znamení toho zanechali množství korouhví svých.

Za hrdinu jmín byl ten, kterýž co nejvýše zdvihl sekeru, roubaje vazbu dříví jeho.

A nyní již řezby jeho napořád sekerami a palicemi otloukají.

Uvrhli oheň do svatyně tvé, na zem zřítivše, poškvrnili příbytku jména tvého.

Řekli v srdci svém: Vyhubme je napořád. Takž vypálili všecky stánky Boha silného v zemi.

Znamení svých nevidíme, jižť není proroka, aniž jest mezi námi, kdo by věděl, dokud to stane.

I dokudž, ó Bože, útržky činiti bude odpůrce? A nepřítel ustavičně-liž rouhati se bude jménu tvému?

Proč zdržuješ ruku svou, a pravice své z lůna svého nevzneseš?

Však jsi ty, Bože, král můj od starodávna, působíš hojné spasení u prostřed země.

Ty silou svou rozdělil jsi moře, a potřels hlavy draků u vodách.

Ty jsi potřel hlavu Leviatanovi, dal jsi jej za pokrm lidu na poušti.

Ty jsi otevřel vrchoviště a potoky, ty jsi osušil i řeky prudké.

Tvůjť jest den, tvá jest také i noc, světlo i slunce ty jsi učinil.

Ty jsi založil všecky končiny země, léto i zimy ty jsi sformoval.

Rozpomeniž se na to, že útržky činil ten odpůrce Hospodinu, a lid bláznivý jak se jménu tvému rouhal.

Nevydávejž té zběři duše hrdličky své,na stádce chudých svých nezapomínej se na věky.

Ohlédni se na smlouvu; nebo plní jsou i nejtmavější koutové země peleší ukrutnosti.

Nechažť bídní neodcházejí s hanbou, chudý a nuzný ať chválí jméno tvé.

Povstaniž, ó Bože, a veď při svou, rozpomeň se na pohanění, kteréžť se děje od nesmyslných na každý den.

Nezapomínej se na vykřikování svých nepřátel, a na hluk proti tobě povstávajících, kterýž se silí ustavičně.

(75:1) Přednímu z kantorů, jako: Nezahlazuj, žalm Azafův, a píseň. (75:2) Oslavujeme tě, Bože, oslavujeme; nebo že jest blízké jméno tvé, vypravují to předivní skutkové tvoji.

(75:3) Když přijde čas uložený, já právě souditi budu.

(75:4) Rozplynula se země i všickni obyvatelé její, já utvrdím sloupy její. Sélah.

(75:5) Dím bláznům: Neblázněte, a bezbožným: Nevyzdvihujte rohů.

(75:6) Nevyzdvihujte proti Nejvyššímu rohů svých, aniž mluvte tvrdošijně.

(75:7) Nebo ne od východu, ani západu, ani od pouště přichází zvýšení;

(75:8) Ale Bůh soudce jednoho ponižuje, a druhého povyšuje.

(75:9) Kalich zajisté jest v rukou Hospodinových, a to vína kalného plný nalitý, z něhož nalévati bude, tak že i kvasnice jeho vyváží, a vypijí všickni bezbožníci země.

(75:10) Já pak zvěstovati budu skutky Páně na věčnost, žalmy zpívati budu Bohu Jákobovu.

(75:11) A všecky rohy bezbožníků srážím, rohové pak spravedlivého vyvýšeni budou.

(76:1) Přednímu z kantorů na neginot, žalm Azafův a píseň. (76:2) Znám jest Bůh v Judstvu, a v Izraeli veliké jméno jeho.

(76:3) V Sálem jest stánek jeho, a obydlé jeho na Sionu.

(76:4) Tamť jest polámal ohnivé šípy lučišť, pavézu a meč, i válku. Sélah.

(76:5) Slavný jsi učiněn a důstojný horami loupeže.

(76:6) V loupež dáni jsou udatní srdcem, zesnuli snem svým, aniž nalezly zmužilé hrdiny síly v rukou svých.

(76:7) Od žehrání tvého, ó Bože Jákobův, i vůz i kůň tvrdě zesnuli.

(76:8) Ty jsi, ty velmi hrozný, a kdo jest, ješto by před tebou ostál v rozhněvání tvém?

(76:9) Když s nebe dáváš slyšeti výpověd svou, země se bojí a tichne,

(76:10) Když povstává k soudu Bůh, aby zachoval všecky pokorné na zemi. Sélah.

(76:11) Zajisté i hněv člověka chváliti tě musí, a ostatek zůřivosti skrotíš.

(76:12) Sliby čiňte a plňte Hospodinu Bohu vašemu; kteřížkoli jste vůkol něho, přinášejte dary Přehroznému.

(76:13) Onť odjímá ducha knížatům, a k hrůze jest králům zemským.

(77:1) Přednímu kantoru z potomků Jedutunových, s Azafem, žalm. (77:2) Hlas můj k Bohu, když volám, hlas můj k Bohu, aby ucha naklonil ke mně.

(77:3) V den ssoužení svého Pána hledal jsem, v noci ruce své rozprostíral jsem bez přestání, a nedala se potěšiti duše má.

(77:4) Na Boha zpomínal jsem a kormoutil se, přemyšloval jsem, a úzkostmi svírán byl duch můj. Sélah.

(77:5) Zdržoval jsi oči mé, aby bděly; potřín jsem byl, aniž jsem mluviti mohl.

(77:6) I přicházeli mi na pamět dnové předešlí, a léta dávní.

(77:7) Rozpomínal jsem se v noci na zpěvy své, v srdci svém přemyšloval jsem, a zpytoval to duch můj, pravě:

(77:8) Zdali na věky zažene Bůh? Nikdy-liž již více lásky neukáže?

(77:9) Zdali do konce přestane milosrdenství jeho? A konec vezme slovo od pokolení až do pokolení?

(77:10) Zdali se zapomněl smilovávati Bůh silný? Zdaž zadržel v hněvě milosrdenství svá? Sélah.

(77:11) I řekl jsem: Toť jest má smrt. Ale učiníť proměnu pravice Nejvyššího.

(77:12) Rozpomínati se budu na skutky Hospodinovy, a připomínati sobě divné činy tvé, od starodávna.

(77:13) A přemyšlovati o všelikém díle tvém, a o skutcích tvých mluviti.

(77:14) Bože, svatá jest cesta tvá. Kdo jest silný, veliký, jako Bůh?

(77:15) Ty jsi ten Bůh silný, jenž činíš divné věci; uvedl jsi v známost mezi národy sílu svou.

(77:16) Vysvobodil jsi ramenem lid svůj, syny Jákobovy a Jozefovy. Sélah.

(77:17) Vidělyť jsou tě vody, Bože, viděly tě vody, a zstrašily se; pohnuly se také i hlubiny.

(77:18) Vydali povodně oblakové, vydala hřmot nebesa, ano i kameníčko tvé skákalo.

(77:19) Vznělo hřímání tvé po obloze, blýskání osvěcovalo okršlek zemský, pohybovala se a třásla země.

(77:20) Skrze moře byla cesta tvá, a stezky tvé skrze vody veliké, a však šlepějí tvých nebylo znáti.

(77:21) Vedl jsi jako stádo lid svůj skrze Mojžíše a Arona.

Vyučující, Azafovi. Pozoruj, lide můj, zákona mého, nakloňte uší svých k slovům úst mých.

Otevru v podobenství ústa svá, vypravovati budu přípovídky starobylé.

Co jsme slýchali i poznali, a co nám otcové naši vypravovali,

Nezatajíme toho před syny jejich, kteříž budoucím potomkům svým vypravovati budou chvály Hospodinovy, ano i moc jeho a divné skutky jeho, kteréž činil.

Neboť jest vyzdvihl svědectví v Jákobovi, a zákon vydal v Izraeli, což přikázal otcům našim, aby v známost uvodili synům svým,

Aby to poznal věk potomní, synové, kteříž se zroditi měli, a ti povstanouce, aby vypravovali dítkám svým,

Aby pokládali v Bohu naději…