Lukáše 22,39–53

A vyšed podle obyčeje svého, šel na horu Olivovou, a šli za ním i učedlníci jeho.

A když přišel na místo, řekl jim: Modlte se, abyste nevešli v pokušení.

A sám vzdáliv se od nich, jako by mohl kamenem dohoditi, a poklek na kolena, modlil se,

Řka: Otče, chceš-li, přenes kalich tento ode mne, ale však ne má vůle, ale tvá staň se.

I ukázal se jemu anděl s nebe, posiluje ho.

A jsa v boji, horlivěji se modlil. I učiněn jest pot jeho jako krůpě krve tekoucí na zemi.

A vstav od modlitby, a přišed k učedlníkům, nalezl je, ani spí zámutkem.

I řekl jim: Co spíte? Vstaňte a modlte se, abyste nevešli v pokušení.

A když on ještě mluvil, aj, zástup, a ten, kterýž sloul Jidáš, jeden ze dvanácti, šel napřed, a přiblížil se k Ježíšovi, aby jej políbil.

Ježíš pak řekl jemu: Jidáši, políbením Syna člověka zrazuješ?

A vidouce ti, kteříž při něm byli, k čemu se chýlí, řekli jemu: Pane, budeme-liž bíti mečem?

I udeřil jeden z nich služebníka nejvyššího kněze, a uťal ucho jeho pravé.

A Ježíš odpověděv, řekl: Nechtež až potud. A dotkna se ucha jeho, uzdravil jej.

I dí Ježíš těm, kteříž přišli k němu, předním kněžím a úředníkům chrámu a starším: Jako na lotra vyšli jste s meči a s kyjmi?

Ješto na každý den býval jsem s vámi v chrámě, a nevztáhli jste rukou na mne. Ale totoť jest ta vaše hodina a moc temnosti.