První list Janův 2,3–17

A po tomť známe, že jsme jej poznali, jestliže přikázání jeho ostříháme.

Dí-liť kdo: Znám jej, a přikázání jeho neostříhá, lhářť jest, a pravdy v něm není.

Ale kdožť ostříhá slova jeho, v pravděť láska Boží v tom jest dokonalá. Po tomť známe, že jsme v něm.

Kdo praví, že v něm zůstává, máť, jakž on chodil, i tento tak choditi.

Bratří, ne nějaké nové přikázání vám píši, ale přikázání staré, kteréž jste měli od počátku. A to přikázání staré jestiť slovo to, kteréž jste slyšeli od počátku.

A zase přikázání nové píši vám, kteréžto jest pravé i v něm i v vás. Nebo tma pomíjí, a světlo to pravé již svítí.

Kdo praví, že jest v světle, a bratra svého nenávidí, v temnostiť jest až posavad.

Kdož miluje bratra svého, v světle zůstává, a pohoršení v něm není.

Ale kdož nenávidí bratra svého, v temnosti jest, a v temnosti chodí, a neví, kam jde; nebo temnost oslepila oči jeho.

Píši vám, synáčkové, žeť jsou vám odpuštěni hříchové pro jméno jeho.

Píši vám, otcové, že jste poznali toho, kterýž jest od počátku. Píši vám, mládenci, že jste zvítězili nad zlým.

Píši vám, dítky, že jste poznali Otce. Psal jsem vám, otcové, že jste poznali toho, kterýž jest od počátku. Psal jsem vám, mládenci, že silní jste, a slovo Boží v vás zůstává, a že jste zvítězili nad zlým.

Nemilujtež světa, ani těch věcí, kteréž na světě jsou. Miluje-liť kdo svět, není lásky Otcovy v něm.

Nebo všecko, což jest na světě, jako žádost těla, a žádost očí, a pýcha života, toť není z Otce, ale jest z světa.

A svět hyne i žádost jeho, ale kdož činí vůli Boží, ten trvá na věky.