Psalm 49:1–20

(49:1) Přednímu kantoru z synů Chóre, žalm. (49:2) Slyšte to všickni národové, pozorujte všickni obyvatelé zemští.

(49:3) Tak z lidu obecného, jako z povýšených, tak bohatý, jako chudý.

(49:4) Ústa má mluviti budou moudrost, a přemyšlování srdce mého rozumnost.

(49:5) Nakloním k přísloví ucha svého, a při harfě vykládati budu přípovídku svou.

(49:6) I proč se báti mám ve dnech zlých, aby nepravost těch, kteříž mi na paty šlapají, mne obklíčiti měla?

(49:7) Kteříž doufají v svá zboží, a množstvím bohatství svého se chlubí.

(49:8) Žádný bratra svého nijakž vykoupiti nemůže, ani Bohu za něj dáti mzdy vyplacení,

(49:9) (Neboť by velmi drahé musilo býti vyplacení duše jejich, protož nedovedeť toho na věky),

(49:10) Aby živ byl věčně, a neviděl porušení.

(49:11) Nebo se vídá, že i moudří umírají, blázen a hovadný člověk zaroveň hynou, zboží svého i cizím zanechávajíce.

(49:12) Myšlení jejich jest, že domové jejich věční jsou, a příbytkové jejich od národu do pronárodu; pročež je po krajinách nazývají jmény svými.

(49:13) Ale člověk v slávě netrvá, jsa podobný hovadům, kteráž hynou.

(49:14) Taková snažnost jejich jest bláznovstvím při nich, však potomci jejich ústy svými to schvalují. Sélah.

(49:15) Jako hovada v pekle skladeni budou, smrt je žráti bude, ale upřímí panovati budou nad nimi v jitře; způsob pak oněchno aby zvetšel, z příbytku svého octnou se v hrobě.

(49:16) Ale Bůh vykoupí duši mou z moci pekla, když mne přijme. Sélah.

(49:17) Neboj se, když by někdo zbohatl, a když by se rozmnožila sláva domu jeho.

(49:18) Při smrti zajisté ničeho nevezme, aniž sstoupí za ním sláva jeho.

(49:19) Ačťkoli duši své, pokudž jest živ, lahodí; k tomu chválí jej i jiní, když sobě čistě povoluje:

(49:20) A však musí se odebrati za věkem otců svých, a na věky světla neuzří.

(49:21) Summou: Člověk jsa ve cti, neusrozumí-li sobě, bývá učiněn podobný hovadům, kteráž hynou.