Psalm 76:title–150:6

(76:1) Přednímu z kantorů na neginot, žalm Azafův a píseň. (76:2) Znám jest Bůh v Judstvu, a v Izraeli veliké jméno jeho.

(76:3) V Sálem jest stánek jeho, a obydlé jeho na Sionu.

(76:4) Tamť jest polámal ohnivé šípy lučišť, pavézu a meč, i válku. Sélah.

(76:5) Slavný jsi učiněn a důstojný horami loupeže.

(76:6) V loupež dáni jsou udatní srdcem, zesnuli snem svým, aniž nalezly zmužilé hrdiny síly v rukou svých.

(76:7) Od žehrání tvého, ó Bože Jákobův, i vůz i kůň tvrdě zesnuli.

(76:8) Ty jsi, ty velmi hrozný, a kdo jest, ješto by před tebou ostál v rozhněvání tvém?

(76:9) Když s nebe dáváš slyšeti výpověd svou, země se bojí a tichne,

(76:10) Když povstává k soudu Bůh, aby zachoval všecky pokorné na zemi. Sélah.

(76:11) Zajisté i hněv člověka chváliti tě musí, a ostatek zůřivosti skrotíš.

(76:12) Sliby čiňte a plňte Hospodinu Bohu vašemu; kteřížkoli jste vůkol něho, přinášejte dary Přehroznému.

(76:13) Onť odjímá ducha knížatům, a k hrůze jest králům zemským.

(77:1) Přednímu kantoru z potomků Jedutunových, s Azafem, žalm. (77:2) Hlas můj k Bohu, když volám, hlas můj k Bohu, aby ucha naklonil ke mně.

(77:3) V den ssoužení svého Pána hledal jsem, v noci ruce své rozprostíral jsem bez přestání, a nedala se potěšiti duše má.

(77:4) Na Boha zpomínal jsem a kormoutil se, přemyšloval jsem, a úzkostmi svírán byl duch můj. Sélah.

(77:5) Zdržoval jsi oči mé, aby bděly; potřín jsem byl, aniž jsem mluviti mohl.

(77:6) I přicházeli mi na pamět dnové předešlí, a léta dávní.

(77:7) Rozpomínal jsem se v noci na zpěvy své, v srdci svém přemyšloval jsem, a zpytoval to duch můj, pravě:

(77:8) Zdali na věky zažene Bůh? Nikdy-liž již více lásky neukáže?

(77:9) Zdali do konce přestane milosrdenství jeho? A konec vezme slovo od pokolení až do pokolení?

(77:10) Zdali se zapomněl smilovávati Bůh silný? Zdaž zadržel v hněvě milosrdenství svá? Sélah.

(77:11) I řekl jsem: Toť jest má smrt. Ale učiníť proměnu pravice Nejvyššího.

(77:12) Rozpomínati se budu na skutky Hospodinovy, a připomínati sobě divné činy tvé, od starodávna.

(77:13) A přemyšlovati o všelikém díle tvém, a o skutcích tvých mluviti.

(77:14) Bože, svatá jest cesta tvá. Kdo jest silný, veliký, jako Bůh?

(77:15) Ty jsi ten Bůh silný, jenž činíš divné věci; uvedl jsi v známost mezi národy sílu svou.

(77:16) Vysvobodil jsi ramenem lid svůj, syny Jákobovy a Jozefovy. Sélah.

(77:17) Vidělyť jsou tě vody, Bože, viděly tě vody, a zstrašily se; pohnuly se také i hlubiny.

(77:18) Vydali povodně oblakové, vydala hřmot nebesa, ano i kameníčko tvé skákalo.

(77:19) Vznělo hřímání tvé po obloze, blýskání osvěcovalo okršlek zemský, pohybovala se a třásla země.

(77:20) Skrze moře byla cesta tvá, a stezky tvé skrze vody veliké, a však šlepějí tvých nebylo znáti.

(77:21) Vedl jsi jako stádo lid svůj skrze Mojžíše a Arona.

Vyučující, Azafovi. Pozoruj, lide můj, zákona mého, nakloňte uší svých k slovům úst mých.

Otevru v podobenství ústa svá, vypravovati budu přípovídky starobylé.

Co jsme slýchali i poznali, a co nám otcové naši vypravovali,

Nezatajíme toho před syny jejich, kteříž budoucím potomkům svým vypravovati budou chvály Hospodinovy, ano i moc jeho a divné skutky jeho, kteréž činil.

Neboť jest vyzdvihl svědectví v Jákobovi, a zákon vydal v Izraeli, což přikázal otcům našim, aby v známost uvodili synům svým,

Aby to poznal věk potomní, synové, kteříž se zroditi měli, a ti povstanouce, aby vypravovali dítkám svým,

Aby pokládali v Bohu naději svou, a nezapomínali se na skutky Boha silného, ale ostříhali přikázaní jeho,

Aby nebývali jako otcové jejich, pokolení zpurné a protivné, národ, kterýž nenapravil srdce svého, a nebyl věrný Bohu silnému duch jeho.

Jako synové Efraim zbrojní, ač uměle z lučiště stříleli, však v čas boje zpět se obrátili,

Nebo neostříhali smlouvy Boží, a v zákoně jeho zpěčovali se choditi.

Zapomenuli se na činy jeho, a na divné skutky jeho, kteréž jim ukázal.

Před otci jejich činil divy v zemi Egyptské, na poli Soan.

Rozdělil moře, a převedl je; učinil, aby stály vody jako hromada.

Vedl je ve dne v oblace, a každé noci v jasném ohni.

Protrhl skály na poušti, a napájel je jako z propastí velikých.

Vyvedl potoky z skály, a učinil, aby vody tekly jako řeky.

A však vždy přičíněli hříchů proti němu, a popouzeli Nejvyššího na poušti.

A pokoušeli Boha silného v srdci svém, žádajíce pokrmu podlé líbosti své.

A mluvili proti Bohu, řkouce: Zdaliž bude moci Bůh silný připraviti stůl na této poušti?

Aj, udeřilť jest v skálu, a tekly vody, a řeky se rozvodnily. Zdali také bude moci dáti chleba? Zdali nastrojí masa lidu svému?

A protož uslyšav Hospodin, rozhněval se, a oheň zažžen jest proti Jákobovi, a prchlivost vstoupila na Izraele,

Proto že se nedověřili Bohu, a neměli naděje v spasení jeho,

Ačkoli rozkázal oblakům shůry, a průduchy nebeské otevřel,

A dštil na ně mannou ku pokrmu, a obilé nebeské dával jim.

Chléb mocných jedl člověk, seslal jim pokrmů do sytosti.

Obrátil vítr východní u povětří, a přivedl mocí svou vítr polední.

I dštil na ně masem jako prachem, a ptactvem pernatým jako pískem mořským.

Spustil je do prostřed vojska jejich, a všudy vůkol stanů jejich.

I jedli, a nasyceni jsou hojně, a dal jim to, čehož žádali.

Ještě nevyplnili žádosti své, ještě pokrm byl v ústech jejich,

A v tom prchlivost Boží připadla na ně, a zbil tučné jejich, a přední Izraelské porazil.

S tím se vším vždy ještě hřešili, a nevěřili předivným skutkům jeho.

A protož dopustil na ně, že marně skonali dny své, a léta svá s chvátáním.

Když je hubil, jestliže ho hledali, a zase k Bohu silnému hned na úsvitě se navraceli,

Rozpomínajíce se na to, že Bůh byl skála jejich, a Bůh silný nejvyšší vykupitel jejich:

(Ačkoli mu s pochlebenstvím mluvili ústy svými, a jazykem svým lhali jemu.

A srdce jejich nebylo upřímé před ním, aniž se věrně měli v smlouvě jeho),

On jsa milosrdný, odpouštěl nepravosti jejich, a nezahladil jich; častokrát odvracel hněv svůj, a nevzbuzoval vší zůřivosti své.

Nebo pamatoval, že jsou tělo, vítr, kterýž odchází, a nenavracuje se zase.

Kolikrát jsou ho dráždili na poušti, a k bolesti přivodili na pustinách.

Týž i týž navracujíce se, pokoušeli Boha silného, a svatému Izraelskému cíle vyměřovali.

Nepamatovali na moc jeho, a na ten den, v kterémž je vysvobodil z ssoužení,

Když činil v Egyptě znamení svá, a zázraky své na poli Soan,

Když obrátil v krev řeky a potoky jejich, tak že jich píti nemohli.

Dopustil na ně směsici žížal, aby je žraly, a žáby, aby je hubily.

A dal chroustům úrody jejich, a úsilí jejich kobylkám.

Stloukl krupami réví jejich, a stromy fíkové jejich ledem.

Vydal krupobití na hovada jejich, a na dobytek jejich uhlí řeřavé.

Poslal na ně prchlivost hněvu svého, rozpálení, zůřivost i ssoužení, dopustiv na ně anděly zlé.

Uprostrannil stezku prchlivosti své, neuchoval od smrti duše jejich, ano i na hovada jejich mor dopustil.

A pobil všecko prvorozené v Egyptě, prvotiny síly v staních Chamových.

Ale lid svůj vyvedl jako ovce, a vodil se s nimi jako s stádem po poušti.

Vodil je v bezpečnosti, tak že nestrašili, nepřátely pak jejich přikrylo moře,

Až je přivedl ku pomezí svatosti své, na horu tu, kteréž dobyla pravice jeho.

Vyhnav před tváří jejich národy, způsobil to, aby jim na provazec dědictví jejich přišli, a aby přebývala v staních jejich pokolení Izraelská.

Však vždy předce pokoušeli a dráždili Boha nejvyššího, a svědectví jeho neostříhali.

Ale zpět odšedše, převráceně činili, jako i předkové jejich; uchýlili se jako mylné lučiště.

Nebo popouzeli ho výsostmi svými, a rytinami svými k horlení přivedli jej.

Slyšel Bůh, a rozhněval se, a u velikou ošklivost vzal Izraele,

Tak že opustiv příbytek v Sílo, stánek, kterýž postavil mezi lidmi,

Vydal v zajetí sílu svou, a slávu svou v ruce nepřítele.

Dal pod meč lid svůj, a na dědictví své se rozhněval.

Mládence jeho sežral oheň, a panny jeho nebyly chváleny.

Kněží jejich od meče padli, a vdovy jejich neplakaly.

Potom pak procítil Pán jako ze sna, jako silný rek, kterýž po víně sobě vykřikuje.

A ranil nepřátely své po zadu, a u věčné pohanění je vydal.

Ačkoli pak pohrdl stánkem Jozefovým, a pokolení Efraimova nevyvolil,

Však vyvolil pokolení Judovo, horu Sion, kterouž zamiloval.

A vystavěl sobě, jako hrad vysoký, svatyni svou, jako zemi, kterouž utvrdil na věky.

A vyvolil Davida služebníka svého, vzav jej od chlévů stáda.

Když chodil za ovcemi březími, zavedl jej, aby pásl Jákoba, lid jeho, a Izraele, dědictví jeho.

Kterýž pásl je v upřímnosti srdce svého, a zvláštní opatrností rukou svých vodil je.

Žalm Azafovi. Bože, vtrhli pohané do dědictví tvého, poškvrnili chrámu svatosti tvé, obrátili Jeruzalém v hromady.

Dali těla mrtvá služebníků tvých za pokrm ptákům nebeským, těla svatých tvých šelmám zemským.

Vylili krev jejich jako vodu okolo Jeruzaléma, a nebyl, kdo by je pochovával.

Vydáni jsme v pohanění sousedům našim, v posměch a žert těm, kteříž jsou vůkol nás.

Až dokud, ó Hospodine? Na věky-liž se hněvati budeš, a hořeti bude jako oheň horlení tvé?

Vylí hněv svůj na národy, kteříž tě neznají, a na království, kteráž jména tvého nevzývají.

Neboť jsou sežrali Jákoba, a obydlí jeho v poustku obrátili.

Nezpomínejž nám dřevních nepravostí našich, rychle ať předejdou nás milosrdenství tvá, neboť jsme velmi znuzeni.

Pomoz nám, ó Bože spasení našeho, pro slávu jména svého; vytrhni nás, a buď milostiv hříchům našim pro jméno své.

Proč mají říkati pohané: Kdež jest Bůh jejich? Budiž znám mezi pohany, před očima našima, skrze pomstu krve služebníků svých, kteráž jest vylita.

Vstupiž před oblíčej tvůj lkání vězňů, a podlé velikosti síly své zanechej ostatků k smrti oddaných.

A odplať sousedům našim sedmernásobně do lůna jejich za pohanění, kteréž jsou tobě činili, ó Pane.

My pak, lid tvůj a ovce pastvy tvé, slaviti tě budeme na věky; od národu do pronárodu vypravovati budeme chválu tvou.

(80:1) Přednímu z kantorů na šošannim, žalm svědectví, Azafovi. (80:2) Ó pastýři Izraelský, pozoruj, kterýž vodíš Jozefa jako stádo, kterýž sedíš nad cherubíny, ó zastkvějž se.

(80:3) Před Efraimem, Beniaminem a Manasse vzbuď moc svou, a přispěj k…