Lukáše 22,54–71

A oni javše jej, vedli ho, a uvedli do domu nejvyššího kněze. Petr pak šel za ním zdaleka.

A když zanítili oheň uprostřed síně a posadili se vůkol, sedl Petr mezi ně.

A uzřevši ho jedna děvečka, an sedí u ohně, a pilně naň pohleděvši, řekla: I tento byl s ním.

A on zapřel ho, řka: Ženo, neznám ho.

A po malé chvíli jiný, vida jej, řekl: I ty z nich jsi. Petr pak řekl: Ó člověče, nejsem.

A potom asi po jedné hodině jiný potvrzoval, řka: V pravdě i tento s ním byl, neb i Galilejský jest.

I řekl Petr: Člověče, nevím, co pravíš. A hned, když on ještě mluvil, kohout zazpíval.

I obrátiv se Pán, pohleděl na Petra. I rozpomenul se Petr na slovo Páně, kterak jemu byl řekl: Že prve než kohout zazpívá, třikrát mne zapříš.

I vyšed ven Petr, plakal hořce.

Muži pak ti, kteříž drželi Ježíše, posmívali se jemu, tepouce ho.

A zakrývajíce ho, bili jej v tvář, a tázali se ho, řkouce: Prorokuj, kdo jest, kterýž tebe udeřil?

A jiného mnoho, rouhajíce se, mluvili proti němu.

A když byl den, sešli se starší lidu a přední kněží a zákoníci, a vedli ho do rady své,

Řkouce: Jsi-li ty Kristus? Pověz nám! I dí jim: Povím-li vám, nikoli neuvěříte.

A pakli se vás co otíži, neodpovíte mi, ani propustíte.

Ale od této chvíle Syn člověka sedne na pravici moci Boží.

I řekli všickni: Tedy jsi ty Syn Boží? On pak řekl jim: Vy pravíte, že já jsem.

A oni řekli: Což ještě potřebujeme svědectví? Však jsme sami slyšeli z úst jeho.