Luke 11:14–26

I vymítal Ježíš ďábelství, a to bylo němé. Stalo se pak, když vyšlo ďábelství, že mluvil němý. I divili se zástupové.

Ale někteří z nich pravili: V Belzebubu, knížeti ďábelském, vymítá ďábly.

A jiní pokoušejíce ho, znamení s nebe hledali od něho.

Ale on znaje myšlení jejich, řekl jim: Každé království samo v sobě rozdělené pustne, a dům na dům padá.

Jestližeť jest pak i satan proti sobě rozdělen, kterakž stane království jeho? Nebo pravíte, že já v Belzebubu vymítám ďábly.

Jestliže já v Belzebubu vymítám ďábly, synové vaši v kom vymítají? Protož oni soudcové vaši budou.

Pakliť prstem Božím vymítám ďábly, jistěť jest přišlo k vám království Boží.

Když silný oděnec ostříhá síně své, v pokoji jsou všecky věci, kteréž má.

Pakli by silnější než on přijda, přemohl jej, všecka odění jeho odejme, v něž úfal, a loupeže jeho rozdělí.

Kdožť není se mnou, proti mně jest; a kdož neshromažďuje se mnou, rozptylujeť.

Když nečistý duch vyjde od člověka, chodí po místech suchých, hledaje odpočinutí. A nenalezna, dí: Vrátím se do domu svého, odkudž jsem vyšel.

A přijda, nalezne jej vymetený a ozdobený.

I jde, a přijme k sobě jiných sedm duchů horších sebe, a vejdouce, přebývají tam. I jsou poslední věci člověka toho horší nežli první.