Jób 41–42

(40:20) Vytáhneš-liž velryba udicí, aneb provazem pohříženým až k jazyku jeho?

(40:21) Zdali dáš kroužek na chřípě jeho, aneb hákem probodneš čelist jeho?

(40:22) Zdaž se obrátí k tobě s prosbami, aneb mluviti bude tobě lahodně?

(40:23) Učiní-liž smlouvu s tebou? Přijmeš-liž jej za služebníka věčného?

(40:24) Zdaž budeš s ním hráti jako s ptáčkem, aneb přivážeš jej dětem svým?

(40:25) Přistrojí-liž sobě hody z něho společníci, a rozdělí-liž jej mezi kupce?

(40:26) Zdaž naplníš háky kůži jeho, a vidlicemi rybářskými hlavu jeho?

(40:27) Vztáhni jen na něj ruku svou, a neučiníš zmínky o boji.

(40:28) Aj, naděje o polapení jeho mylná jest. Zdaž i k spatření jeho člověk nebývá poražen?

(41:1) Není žádného tak smělého, kdo by jej zbudil, kdož tedy postaví se přede mnou?

(41:2) Kdo mne čím předšel, abych se jemu odplacel? Cožkoli jest pode vším nebem, mé jest.

(41:3) Nebudu mlčeti o údech jeho, a o síle výborného sformování jeho.

(41:4) Kdo odkryl svrchek oděvu jeho? S dvojitými udidly svými kdo k němu přistoupí?

(41:5) Vrata úst jeho kdo otevře? Okolo zubů jeho jest hrůza.

(41:6) Šupiny jeho pevné jako štítové sevřené velmi tuze.

(41:7) Jedna druhé tak blízko jest, že ani vítr nevchází mezi ně.

(41:8) Jedna druhé se přídrží, a nedělí se.

(41:9) Od kýchání jeho zažžehá se světlo, a oči jeho jsou jako záře svitání.

(41:10) Z úst jeho jako pochodně vycházejí, a jiskry ohnivé vyskakují.

(41:11) Z chřípí jeho vychází dým, jako z kotla vroucího aneb hrnce.

(41:12) Dýchání jeho uhlí rozpaluje, a plamen z úst jeho vychází.

(41:13) V šíji jeho přebývá síla, a před ním utíká žalost.

(41:14) Kusové masa jeho drží se spolu; celistvé jest v něm, aniž se rozdrobuje.

(41:15) Srdce jeho tuhé jest jako kámen, tak tuhé, jako úlomek zpodního žernovu.

(41:16) Vyskýtání jeho bojí se nejsilnější, až se strachem i vyčišťují.

(41:17) Meč stihající jej neostojí, ani kopí, šíp neb i pancíř.

(41:18) Pokládá železo za plevy, ocel za dřevo shnilé.

(41:19) Nezahání ho střela, v stéblo obrací se jemu kamení prakové.

(41:20) Za stéblo počítá střelbu, a posmívá se šermování kopím.

(41:21) Pod ním ostré střepiny, stele sobě na věci špičaté jako na blátě.

(41:22) Působí, aby vřelo v hlubině jako v kotle, a kormoutilo se moře jako v moždíři.

(41:23) Za sebou patrnou činí stezku, až sezdá, že propast má šediny.

(41:24) Žádného není na zemi jemu podobného, aby tak učiněn byl bez strachu.

(41:25) Cokoli vysokého jest, za nic pokládá, jest králem nade všemi šelmami.

Tedy odpovídaje Job Hospodinu, řekl:

Vím, že všecko můžeš, a že nemůže překaženo býti tvému myšlení.

Kdo jest to ten, ptáš se, ješto zatemňuje radu Boží tak hloupě? Protož přiznávám se, že jsem tomu nerozuměl. Divnějšíť jsou ty věci nad mou stižitelnost, anižť jich mohu poznati.

Vyslýchejž, prosím, když bych koli mluvil; když bych se tebe tázal, oznamuj mi.

Tolikoť jsem slýchal o tobě, nyní pak i oko mé tě vidí.

Pročež mrzí mne to, a želím toho v prachu a v popele.

Stalo se pak, když odmluvil Hospodin slova ta k Jobovi, že řekl Hospodin Elifazovi Temanskému: Rozpálil se hněv můj proti tobě, a proti dvěma přátelům tvým, proto že jste nemluvili o mně toho, což pravého jest, tak jako služebník můj Job.

Protož nyní vezměte sobě sedm volků, a sedm skopců, a jděte k služebníku mému Jobovi, abyste dali obětovati obět za sebe, a služebník můj Job, aby se modlil za vás. Nebo jistě oblíčej jeho přijmu, abych neučinil s vámi podlé bláznovství vašeho; nebo nemluvili jste toho, což pravého jest, o mně, tak jako služebník můj Job.

A tak odšedše Elifaz Temanský a Bildad Suchský a Zofar Naamatský, učinili, jakž jim byl přikázal Hospodin, a přijal Hospodin oblíčej Jobův.

Navrátil také Hospodin to, což odjato bylo Jobovi, když se modlil za přátely své, tak že což měl Job, rozmnožil to Hospodin dvénásobně.

A sšedše se k němu všickni příbuzní, a všecky příbuzné jeho, a všickni známí jeho prvnější, jedli s ním chléb v domě jeho, a lítost majíce nad ním, potěšovali ho nade vším tím zlým, kteréž byl uvedl Hospodin na něj. A dali jemu jeden každý peníz jeden, a jeden každý náušnici zlatou jednu.

A tak požehnal Hospodin Jobovi k posledku více nežli v počátku jeho. Nebo měl čtrnácte tisíc ovcí, a šest tisíc velbloudů, a tisíc spřežení volů, a tisíc oslic.

Měl také sedm synů a tři dcery,

Z nichž první dal jméno Jemima, jméno pak druhé Keciha, a jméno třetí Kerenhappuch.

Aniž se nacházely ženy tak krásné, jako dcery Jobovy, ve vší té krajině; kterýmž dal otec jejich dědictví mezi bratřími jejich.

Byl pak živ Job potom sto a čtyřidceti let, a viděl syny své, a syny synů svých, až do čtvrtého pokolení.

I umřel Job, stár jsa a pln dnů.