(12:1) Přednímu kantoru k nízkému zpěvu, žalm Davidův. (12:2) Spomoz, ó Hospodine; nebo se již nenalézá milosrdného, a vyhynuli věrní z synů lidských.

(12:3) Lež mluví jeden každý s bližním svým, rty úlisnými z srdce dvojitého řeči vynášejí.

(12:4) Ó by vyplénil Hospodin všeliké rty úlisné, a jazyk velikomluvný,

(12:5) Kteříž říkají: Jazykem svým přemůžeme, mámeť ústa svá s sebou, kdo jest pánem naším?

(12:6) Pro zhoubu chudých, pro úpění nuzných jižť povstanu, praví Hospodin, v bezpečnosti postavím toho, na nějž polečeno bylo.

(12:7) Výmluvnosti Hospodinovy jsou výmluvnosti čisté, jako stříbro v hliněné peci přehnané a sedmkrát zprubované.

(12:8) Ty, Hospodine, jim spomáhati budeš, a ostříhati každého od národu tohoto až na věky.

(12:9) Vůkol a vůkol bezbožní se protulují, když takoví ničemní vyvýšeni bývají mezi syny lidskými.

Read in Logos

Public Domain