Philemon 10–20

Prosímť pak tebe za syna svého, kteréhož jsem zplodil v vězení svém, Onezima,

Kterýž byl někdy tobě neužitečný, ale nyní tobě i mně velmi užitečný, jehožť jsem odeslal.

Protož ty jej, (totiž srdce mé,) přijmi.

Kteréhožto já chtěl jsem byl při sobě zanechati, aby mi posluhoval místo tebe v vězení, kteréž trpím pro evangelium;

Ale bez vědomí tvého nechtěl jsem nic učiniti, aby dobrý skutek tvůj nebyl jako bezděky, ale z dobré vůle.

Ano snad proto byl odšel na chvíli, abys jej potom věčného měl,

Již ne jako služebníka, ale více než služebníka, totiž bratra milého, zvláště mně, a čím víc tobě, i podle těla, i v Pánu.

Protož máš-li mne za tovaryše, přijmiž jej, jako mne.

Jestližeť pak v čem ublížil, anebo jest-liť co dlužen, to mně přičti.

Já Pavel psal jsem svou rukou, jáť zaplatím; ať nedím tobě, že ty i sám sebe jsi mi dlužen.

Tak, bratře, ať já uživu tebe v Pánu; očerstviž srdce mé v Pánu.