Job 41:1–34

(40:20) Vytáhneš-liž velryba udicí, aneb provazem pohříženým až k jazyku jeho?

(40:21) Zdali dáš kroužek na chřípě jeho, aneb hákem probodneš čelist jeho?

(40:22) Zdaž se obrátí k tobě s prosbami, aneb mluviti bude tobě lahodně?

(40:23) Učiní-liž smlouvu s tebou? Přijmeš-liž jej za služebníka věčného?

(40:24) Zdaž budeš s ním hráti jako s ptáčkem, aneb přivážeš jej dětem svým?

(40:25) Přistrojí-liž sobě hody z něho společníci, a rozdělí-liž jej mezi kupce?

(40:26) Zdaž naplníš háky kůži jeho, a vidlicemi rybářskými hlavu jeho?

(40:27) Vztáhni jen na něj ruku svou, a neučiníš zmínky o boji.

(40:28) Aj, naděje o polapení jeho mylná jest. Zdaž i k spatření jeho člověk nebývá poražen?

(41:1) Není žádného tak smělého, kdo by jej zbudil, kdož tedy postaví se přede mnou?

(41:2) Kdo mne čím předšel, abych se jemu odplacel? Cožkoli jest pode vším nebem, mé jest.

(41:3) Nebudu mlčeti o údech jeho, a o síle výborného sformování jeho.

(41:4) Kdo odkryl svrchek oděvu jeho? S dvojitými udidly svými kdo k němu přistoupí?

(41:5) Vrata úst jeho kdo otevře? Okolo zubů jeho jest hrůza.

(41:6) Šupiny jeho pevné jako štítové sevřené velmi tuze.

(41:7) Jedna druhé tak blízko jest, že ani vítr nevchází mezi ně.

(41:8) Jedna druhé se přídrží, a nedělí se.

(41:9) Od kýchání jeho zažžehá se světlo, a oči jeho jsou jako záře svitání.

(41:10) Z úst jeho jako pochodně vycházejí, a jiskry ohnivé vyskakují.

(41:11) Z chřípí jeho vychází dým, jako z kotla vroucího aneb hrnce.

(41:12) Dýchání jeho uhlí rozpaluje, a plamen z úst jeho vychází.

(41:13) V šíji jeho přebývá síla, a před ním utíká žalost.

(41:14) Kusové masa jeho drží se spolu; celistvé jest v něm, aniž se rozdrobuje.

(41:15) Srdce jeho tuhé jest jako kámen, tak tuhé, jako úlomek zpodního žernovu.

(41:16) Vyskýtání jeho bojí se nejsilnější, až se strachem i vyčišťují.

(41:17) Meč stihající jej neostojí, ani kopí, šíp neb i pancíř.

(41:18) Pokládá železo za plevy, ocel za dřevo shnilé.

(41:19) Nezahání ho střela, v stéblo obrací se jemu kamení prakové.

(41:20) Za stéblo počítá střelbu, a posmívá se šermování kopím.

(41:21) Pod ním ostré střepiny, stele sobě na věci špičaté jako na blátě.

(41:22) Působí, aby vřelo v hlubině jako v kotle, a kormoutilo se moře jako v moždíři.

(41:23) Za sebou patrnou činí stezku, až sezdá, že propast má šediny.

(41:24) Žádného není na zemi jemu podobného, aby tak učiněn byl bez strachu.

(41:25) Cokoli vysokého jest, za nic pokládá, jest králem nade všemi šelmami.