Job 15:20–35

Po všecky své dny bezbožný sám se bolestí trápí, po všecka, pravím léta, skrytá před ukrutníkem.

Zvuk strachu jest v uších jeho, že i v čas pokoje zhoubce připadne na něj.

Nevěří, by se měl navrátiti z temností, ustavičně očekávaje na sebe meče.

Bývá i tulákem, chleba hledaje, kde by byl, cítě, že pro něj nastrojen jest den temností.

Děsí jej nátisk a ssoužení, kteréž se silí proti němu, jako král s vojskem sšikovaným.

Nebo vztáhl proti Bohu silnému ruku svou, a proti Všemohoucímu postavil se.

Útok učinil na něj, na šíji jeho s množstvím zdvižených štítů svých.

Nebo přiodíl tvář svou tukem svým, tak že se mu nadělalo faldů na slabinách.

A bydlil v městech zkažených, a v domích, v nichž žádný nebydlil, kteráž v hromady rumu obrácena byla.

Avšak nezbohatneť, aniž stane moc jeho, aniž se rozšíří na zemi dokonalost takových.

Nevyjde z temností, mladistvou ratolest jeho usuší plamen, a tak zahyne od ducha úst svých.

Ale nevěří, že v marnosti jest ten, jenž bloudí, a že marnost bude směna jeho.

Před časem svým vyťat bude, a ratolest jeho nebude se zelenati.

Zmaří, jako vinný kmen nezralý hrozen svůj, a svrže květ svůj jako oliva.

Nebo shromáždění pokrytce spustne, a oheň spálí stany oslepených dary.

Kteřížto když počali ssužování, a porodili nepravost, hned břicho jejich strojí jinou lest.