Job 38:39–40:5

Honíš-liž ty lvu loupež? A hltavost lvíčat naplňuješ-liž,

Když se stulují v peleších svých, ustavičně z skrýší čihajíce?

Kdo připravuje krkavci pokrm jeho, když mladí jeho k Bohu silnému volají, a toulají se sem i tam pro nedostatek pokrmu?

Víš-li, kterého času rodí kamsíkové, a laň ku porodu pracující spatřil-lis?

Máš-li v počtu měsíce, kteréž vyplňují? Znáš-li, pravím, čas porodu jejich?

Jak se kladou, plod svůj utiskají, a s bolestí ho pozbývají?

Jak se zmocňují mladí jejich, i odchovávají picí polní, a vycházejíce, nenavracují se k nim?

Kdo propustil zvěř, aby byla svobodná? A řemení divokého osla kdo rozvázal?

Jemuž jsem dal pustinu místo domu jeho, a místo příbytku jeho zemi slatinnou.

Posmívá se hluku městskému, a na křikání toho, kdož by jej honil, nic nedbá.

To, což nachází v horách, jest pastva jeho; nebo toliko zeliny hledá.

Svolí-liž jednorožec, aby tobě sloužil, a u jeslí tvých aby nocoval?

Připřáhneš-liž provazem jednorožce k orání? Bude-liž vláčeti brázdy za tebou?

Zdaž se na něj ubezpečíš, proto že jest veliká síla jeho, a poručíš jemu svou práci?

Zdaž se jemu dověříš, že sveze semeno tvé, a na humno tvé shromáždí?

Ty-lis dal pávům křídlo pěkné, aneb péro čápu neb pstrosu?

A že opouští na zemi vejce svá, ačkoli je v prachu osedí,

Nic nemysle, že by je noha potlačiti, aneb zvěř polní pošlapati mohla?

Tak se zatvrzuje k mladým svým, jako by jich neměl; jako by neužitečná byla práce jeho, tak jest bez starosti.

Nebo nedal jemu Bůh moudrosti, aniž mu udělil rozumnosti.

Časem svým zhůru se vznášeje, posmívá se koni i jezdci jeho.

Zdaž ty dáti můžeš koni sílu? Ty-li ozdobíš šíji jeho řehtáním?

Zdali jej zastrašíš jako kobylku? Anobrž frkání chřípí jeho strašlivé jest.

Kopá důl, a pléše v síle své, vycházeje vstříc i zbroji.

Směje se strachu, aniž se leká, aniž ustupuje zpátkem před ostrostí meče,

Ač i toul na něm chřestí, a blyští se dřevce a kopí.

S hřmotem a s hněvem kopá zemi, aniž pokojně stojí k zvuku trouby.

Anobrž k zvuku trouby řehce, a zdaleka cítí boj, hluk knížat a prokřikování.

Zdali podlé rozumu tvého létá jestřáb, roztahuje křídla svá na poledne?

Zdali k rozkazu tvému zhůru se vznáší orlice, a vysoko se hnízdí?

Na skále přebývá, přebývá na špičaté skále jako na hradě,

Odkudž hledá pokrmu, kterýž z daleka očima svýma spatřuje.

Ano i mladí její střebí krev, a kde těla mrtvá, tu i ona jest.

(39:31) A tak odpovídaje Hospodin Jobovi, řekl:

(39:32) Zdali hádající se s Všemohoucím obviní jej? Kdo chce viniti Boha, nechť odpoví na to.

(39:33) Tehdy odpověděl Job Hospodinu a řekl:

(39:34) Aj, chaternýť jsem, což bych odpovídal tobě? Ruku svou kladu na ústa svá.

(39:35) Jednou jsem mluvil, ale nebudu již odmlouvati, nýbrž i podruhé, ale nebudu více přidávati.