Jób 1–20

Byl muž v zemi Uz, jménem Job, a muž ten byl sprostný a upřímý, boje se Boha, a vystříhaje se zlého.

Kterémuž se narodilo sedm synů a tři dcery.

A měl dobytka sedm tisíc ovec, tři tisíce velbloudů, pět set spřežení volů, a pět set oslic, a čeledi služebné velmi mnoho, a byl muž ten vznešenější nade všecky lidi východní.

I scházívali se synové jeho, a strojívali hody po domích, každý ve dni svém. Posílávali také, a zvávali své tři sestry, aby jedly a pily s nimi.

A když vypořádali dny hodů, posílával Job, a posvěcoval jich, a vstávaje ráno, obětoval zápaly podlé počtu všech jich. Nebo říkával Job: Snad zhřešili synové moji, aneb zlořečili Bohu v srdci svém. Tak činíval Job po všecky ty dny.

Jednoho pak dne, když přišli synové Boží, aby se postavili před Hospodinem, přišel také i Satan mezi ně.

Tedy řekl Hospodin Satanovi: Odkud jdeš? I odpověděl Satan Hospodinu, řka: Procházel jsem zemi, a obcházel jsem ji.

I řekl Hospodin Satanovi: Spatřil-lis služebníka mého Joba, že není jemu rovného na zemi, a že jest muž sprostný a upřímý, bojící se Boha a varující se zlého.

A odpovídaje Satan Hospodinu, řekl: Zdaliž se Job darmo bojí Boha?

Zdaž jsi ty ho neohradil i domu jeho a všeho, což má, se všech stran? Dílu rukou jeho požehnal jsi, a dobytek jeho rozmnožil se na zemi.

Ale vztáhni nyní ruku svou, a dotkni se všeho, což má, nebude-liť zlořečiti v oči.

Tedy řekl Hospodin Satanovi: Aj, cožkoli má, v moci tvé buď, toliko na něj nevztahuj ruky své. I vyšel Satan od tváři Hospodinovy.

Jednoho pak dne synové a dcery jeho jedli, a pili víno v domě bratra svého prvorozeného.

I přišel posel k Jobovi, a řekl: Když volové orali, a oslice se pásly podlé nich,

Vpád učinivše Sabejští, zajali je, a služebníky zbili ostrostí meče, a utekl jsem toliko já sám, abych oznámil tobě.

A když on ještě mluvil, přišed druhý, řekl: Oheň Boží spadl s nebe, a rozpáliv se na dobytek i na služebníky, sehltil je, já pak utekl jsem toliko sám, abych oznámil tobě.

A když ten ještě mluvil, jiný přišed, řekl: Kaldejští sšikovavše tři houfy, připadli na velbloudy, a zajali je, a služebníky zbili ostrostí meče, a utekl jsem toliko já sám, abych oznámil tobě.

A když ten ještě mluvil, jiný přišel a řekl: Synové tvoji a dcery tvé jedli, a pili víno v domě bratra svého prvorozeného.

A aj, vítr veliký strhl se z té strany od pouště, a udeřil na čtyři úhly domu, tak že se obořil na děti, i zemřeli, a utekl jsem toliko já sám, abych oznámil tobě.

Tedy Job vstav, roztrhl roucho své, a oholil hlavu svou, a padna na zem, poklonu učinil.

A řekl: Nahý jsem vyšel z života matky své, nahý se také zase tam navrátím. Hospodin dal, Hospodin též odjal. Buď požehnáno jméno Hospodinovo.

V tom ve všem nezhřešil Job, a nepřivlastnil Bohu nic nemoudrého.

I stalo se opět jednoho dne, že když přišli synové Boží, aby se postavili před Hospodinem, přišel také i Satan mezi ně, aby se postavil před Hospodinem.

Tedy řekl Hospodin Satanovi: Odkud jdeš? I odpověděl Satan Hospodinu, řka: Procházel jsem zemi, a obcházel jsem ji.

I řekl Hospodin Satanovi: Spatřil-lis služebníka mého Joba, že není jemu rovného na zemi, že jest muž sprostný a upřímý, bojící se Boha, a varující se zlého, a že po dnes trvá v upřímnosti své, ačkoli jsi ty mne popudil proti němu, abych jej hubil bez příčiny.

A odpovídaje Satan Hospodinu, řekl: Kůži za kůži, a všecko, což má člověk, dá za sebe samého.

Ale vztáhni nyní ruku svou, a dotkni se kostí jeho, a masa jeho, nebude-liť v oči zlořečiti tobě.

Tedy řekl Hospodin Satanovi: Aj, v moci tvé buď, a však zachovej ho při životu.

Protož vyšed Satan od tváři Hospodinovy, ranil Joba nežitem nejhorším, od zpodku nohy jeho až do vrchu hlavy jeho,

Tak že vzal střepinu, aby se jí drbal, usadiv se v popele.

I řekla jemu žena jeho: Ještě vždy trváš v své upřímnosti? Zlořeč Bohu a umři.

Jížto řekl: Mluvíš, jako jedna z bláznivých mluvívá. Dobré-liž jen věci bráti budeme od Boha, zlých pak nebudeme přijímati? V tom ve všem nezhřešil Job rty svými.

Když pak uslyšeli tři přátelé Jobovi o všem tom zlém, kteréž přišlo na něj, přišli jeden každý z místa svého: Elifaz Temanský, a Bildad Suchský a Zofar Naamatský, na tom zůstavše spolu, aby přijdouce k němu, politovali ho a těšili jej.

Kteříž pozdvihše očí svých zdaleka, nepoznali ho. Potom pozdvihše hlasu svého, plakali, a roztrhše jeden každý roucho své, házeli prachem nad hlavy své zhůru.

A seděli s ním na zemi sedm dní a sedm nocí, a žádný k němu nepromluvil slova; nebo viděli, že se velmi rozmohla bolest jeho.

Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.

Nebo mluvě Job, řekl:

Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.

Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.

Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.

Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.

Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.

Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.

Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.

Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.

Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?

Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?

Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,

S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,

Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.

Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?

Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.

Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.

Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.

Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?

Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?

Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?

Člověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?

Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.

To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.

Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.

Jemuž odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:

Počneme-li mluviti s tebou, neponeseš-liž toho těžce? Ale kdož by se zdržeti mohl, aby neměl mluviti?

Aj, učívals mnohé, a rukou opuštěných jsi posiloval.

Padajícího pozdvihovals řečmi svými, a kolena zemdlená jsi zmocňoval.

Nyní pak, jakž toto přišlo na tebe, těžce to neseš, a jakž tě dotklo, předěšen jsi.

Nebylo-liž náboženství tvé nadějí tvou, a upřímost cest tvých očekáváním tvým?

Rozpomeň se, prosím, kdo jest kdy nevinný zahynul? Aneb kde upřímí vyhlazeni jsou?

Jakož jsem já vídal ty, kteříž orali nepravost, a rozsívali převrácenost, že ji i žali.

Od dchnutí Božího hynou, a duchem prchlivosti jeho v nic obracíni bývají.

Řvání lva a hlas lvice a zubové mladých lvíčat setříni bývají.

Hyne lev, že nemá loupeže, a lvíčata mladá rozptýlena bývají.

Nebo i tajně doneslo se mne slovo, a pochopilo ucho mé něco maličko toho.

V přemyšlováních z vidění nočních, když připadá tvrdý sen na lidi,

Strach připadl na mne a lekání, kteréž předěsilo všecky kosti mé.

Duch zajisté před tváří mou šel, tak že vlasové vstávali na těle mém.

Zastavil se, ale neznal jsem tváři jeho; tvárnost jen byla před očima mýma. Mezi tím mlče, slyšel jsem hlas:

Zdaliž může člověk spravedlivějším býti než Bůh, aneb muž čistším nad toho, kterýž ho učinil?

Ano mezi služebníky jeho není dokonalosti, a při andělích svých zanechal nedostatku.

Čím více při těch, kteříž bydlejí v domích hliněných, jejichž základ jest na prachu, a setříni bývají snáze než mol.

Od jitra až do večera stíráni bývají, a kdož toho nerozvažují, na věky zahynou.

Zdaliž nepomíjí sláva jejich s nimi? Umírají, ale ne v moudrosti.

Zavolejž tedy, dá-liť kdo odpověd? A k kterému se z svatých obrátíš?

Pakli k bláznu, zahubí ho rozhněvání, a nesmyslného zabije prchlivost.

Jáť jsem viděl blázna, an se vkořenil, ale hned jsem zle tušil příbytku jeho, řka:

Vzdáleniť jsou synové jeho od spasení; nebo potříni budou v bráně, aniž bude, kdo by je vytrhl.

Obilé jeho zžíře hladovitý, a i z prostřed trní je vychvátí; nadto sehltí násilník statek takových.

Neboť nepochází z prachu trápení, aniž se z země pučí bída.

Ale člověk rodí se k bídě, tak jako jiskry z uhlí zhůru létají.

Jistě žeť bych já hledal Boha silného, a jemu bych předložil při svou,

Kterýž činí věci veliké, nezpytatelné, divné, a jimž počtu není,

Kterýž dává déšť na zemi, a spouští vody na pole,

Kterýž sází opovržené na místě vysokém, a žalostící vyvyšuje spasením,

Kterýž v nic obrací myšlení chytráků, tak aby nemohli k skutku přivésti ruce jejich ničeho,

Kterýž lapá moudré v chytrosti jejich; nebo rada převrácených bláznová bývá.

Ve dne motají se jako ve tmách, a jako v noci šámají o poledni.

Kterýž zachovává od meče a od úst jejich, a chudého od ruky násilníka.

Máť zajisté nuzný naději, ale nepravost musí zacpati ústa svá.

Aj, jak blahoslavený jest člověk, kteréhož tresce Bůh! A protož káráním Všemohoucího nepohrdej.

Onť zajisté uráží, on i obvazuje; raní, ruka jeho také léčí.

Z šesti úzkostí vysvobodil by tebe, ano i v sedmi nedotklo by se tebe zlé.

V hladu vykoupil by tě od smrti, a v boji od moci meče.

Když utrhá jazyk, byl bys skryt, aniž bys se bál zhouby, když by přišla.

Zhouba a hlad buď tobě za smích, a nestrachuj se ani líté zvěři zemské.

Nebo s kamením polním příměří tvé, a zvěř lítá polní pokoj zachová k tobě.

A shledáš, žeť stánek tvůj bude bezpečný, a navrátíš se zase k příbytku svému, a nezhřešíš.

Shledáš také, žeť se rozmnoží símě tvé, a potomci tvoji jako bylina zemská.

Vejdeš v šedinách do hrobu, tak jako odnášíno bývá zralé obilí časem svým.

Aj, toť jsme vyhledali, a takť jest; poslechniž…