Kapitola 142

David od Saule sevřín js, Boha za vysvobození žádá pro slávu jeho.

1 (142:1) Vyučující Davidův, když byl v jeskyni, modlitba jeho. (142:2) Hlasem svým k Hospodinu volám, hlasem svým Hospodinu pokorně se modlím.

2 (142:3) Vylévám před oblíčejem jeho žádost svou, a ssoužení své před ním oznamuji.

3 (142:4) Když se úzkostmi svírá ve mně duch můj, ty znáš stezku mou; na cestě, po kteréžkoli chodím, osídlo mi ukryli.

4 (142:5) Ohlédám-li se na pravo, a patřím, není, kdo by mne znáti chtěl; zhynulo útočiště mé, není, kdo by se ujal o život můj.

5 (142:6) K tobě volám, Hospodine, říkaje: Ty jsi doufání mé a díl můj v zemi živých.

6 (142:7) Pozorujž volání mého, neboť jsem zemdlen přenáramně; vysvoboď mne od těch, jenž stihají mne, nebo jsou silnější nežli já.

7 (142:8) Vyveď z žaláře duši mou, abych oslavoval jméno tvé; obstoupí mne spravedliví, když mi dobrodiní učiníš.