Kapitola 56

David utíkaje před Saulem, upadl v ruce Filistinských, pročež za vysvobození žádá, a nepřátelům pomstou hrozí, 4 doufáním v Boha se chlubí, 9 a z naplnění slibů jej slaví, i dalších očekává.

1 (56:1) Přednímu z kantorů, o němé holubici v místech vzdálených, zlatý žalm Davidův, když ho jali Filistinští v Gát. (56:2) Smiluj se nade mnou, ó Bože, nebo mne sehltiti chce člověk; každého dne boj veda, ssužuje mne.

2 (56:3) Sehltiti mne usilují na každý den moji nepřátelé; jistě žeť jest mnoho válčících proti mně, ó Nejvyšší.

3 (56:4) Kteréhokoli dne strach mne obkličuje, v tebe doufám.

4 (56:5) Boha chváliti budu z slova jeho, v Boha doufati budu, aniž se budu báti, aby mi co mohlo učiniti tělo.

5 (56:6) Na každý den slova má převracejí, proti mně jsou všecka myšlení jejich ke zlému.

6 (56:7) Spolu se scházejí, skrývají se, a šlepějí mých šetří, číhajíce na duši mou.

7 (56:8) Za nešlechetnost-liž zniknou pomsty? V prchlivosti, ó Bože, smeceš lidi ty.

8 (56:9) Ty má utíkání v počtu máš, schovej slzy mé do láhvice své, a což bys jich v počtu neměl?

9 (56:10) A tehdyť obráceni budou zpět nepřátelé moji v ten den, když volati budu; toť vím, že Bůh při mně stojí.

10 (56:11) Jáť budu Boha chváliti z slova, Hospodina oslavovati budu z slova jeho.

11 (56:12) V Boha doufám, nebudu se báti, aby mi co učiniti mohl člověk.

12 (56:13) Tobě jsem, Bože, učinil sliby, a protož tobě vzdám chvály.

13 (56:14) Nebo jsi vytrhl z smrti duši mou, a nohy mé od poklesnutí, tak abych stále chodil před Bohem v světle živých.