Kapitola 62

David jaké doufání v Boha měl, když ssoužen byl, oznámiv, 4 protivníky tresce, 6 sebe i jiné věřící v doufání ustavuje, 11 a od spoléhání v marných věcech odvozuje.

1 (62:1) Přednímu z kantorů Jedutunovi, žalm Davidův. (62:2) Vždy předce k Bohu má se mlčelivě duše má, od něhoť jest spasení mé.

2 (62:3) Vždyť předce on jest skála má, mé spasení, vysoký hrad můj, nepohnuť se škodlivě.

3 (62:4) Až dokud zlé obmýšleti budete proti člověku? Všickni vy zahubeni budete, jako zed navážená a stěna nachýlená jste.

4 (62:5) Však nic méně radí se o to, jak by jej odstrčili, aby nebyl vyvýšen; lež oblibují, ústy svými dobrořečí, ale u vnitřnosti své proklínají. Sélah.

5 (62:6) Vždy předce měj se k Bohu mlčelivě, duše má, nebo od něho jest očekávání mé.

6 (62:7) Onť jest zajisté skála má, mé spasení, vysoký hrad můj, nepohnuť se.

7 (62:8) V Bohu jest spasení mé a sláva má; skála síly mé, doufání mé v Bohu jest.

8 (62:9) Naději v něm skládejte všelikého času, ó lidé, vylévejte před oblíčejem jeho srdce vaše, Bůh útočiště naše. Sélah.

9 (62:10) Jistě žeť jsou marnost synové lidští,a synové mocných lživí. Budou-li spolu na váhu vloženi, lehčejší budou nežli marnost.

10 (62:11) Nedoufejtež v utiskování, ani v loupeži, a nebývejte marní; statku přibývalo-li by, nepřikládejte srdce.

11 (62:12) Jednou mluvil Bůh, dvakrát jsem to slyšel, že Boží jest moc,

12 (62:13) A že tvé, Pane, jest milosrdenství, a že ty odplatíš jednomu každému podlé skutků jeho.